Alan Moore - mág, anarchista a král komiksové scénáristiky

Pokud se podíváte na jakýkoliv žebříček nejlepších komiksů, s pravděpodobností blížící se stu procentům tam naleznete nějaký, který má na svědomí Alan Moore. Právem je označován za nejlepšího komiksového autora všech dob.

Málokdo pochopil komiks tak jako on. Povýšil jej na vyšší level a dovolil si do něj zavést postupy známé z klasické literatury i kinematografie. Dokonale uchopil struktury komiksu, ohýbá je podle svých precizně promyšlených záměrů. Nechá čtenáře hltat každý panel, hledat odkazy a významy, kterých je každá scéna plná. Okultista, vegetarián, anarchista, kouzelník, fousatý poustevník, král komiksových scénářů. To vše je výjimečný Alan Moore.

„Alan Moore nemá být za žádnou cenu přijat, protože by rozvrátil morálku ostatních studentů.“ (z dopisu ředitele střední školy, ze které byl Moore vyloučen)

Narodil se 18. listopadu 1953 v Northamptonu, v centrální Anglii jako Allan Oswald Moore. Své rodné město kdysi nazval „industriální šedou sutí“. Když od pěti let začal číst vše, co mu pod ruce přišlo, bylo jen otázkou času, než se dopracuje i ke komiksům. Netrvalo to dlouho. Zamiloval si komiksové stripy nebo klasické americké superhrdiny - Flashe, Batmana nebo Fantastickou čtyřku.

Jako u mnoha jiných spisovatelů, kteří pochází z prostředí dělnických kolonií, se jednalo o útěk z šedé reality, která nenaplňovala jakoukoliv snahu o rozvíjení fantazie. Jeho vlastní tvorba se však zatím soustředila pouze na psaní poezie. Už to přispívalo k všeobecnému dojmu, že je zkrátka jiný. Pocházel ze čtvrti, kde žila pouze chudina a dělnická třída. O hierarchii společnosti měl zkreslené představy a dalo by se říct, že v útlém mládí netušil, jak to ve světě chodí. Opovrhoval klasickou morálkou i vzděláním.

Nechtěl být nikým, koho by bylo možno považovat za elitního vzdělance. Ve škole se cíleně snažil patřit k těm nejhorším a provázela ho pověst rebela a buřiče. Někoho, kdo svou morálkou strhával ostatní dolů. Není se co divit, že s takovým přístupem nepatřil zrovna mezi oblíbence pedagogického sboru. Ze školy byl vyloučen, a to dokonce s doporučujícím dopisem samotného ředitele, který mu znemožnil studium na dalších školách i možnost najít si nějaké smysluplné zaměstnání. Poté se dal na konzumaci a distribuci LSD.

„LSD bylo neuvěřitelný zážitek. Ne, že bych jej doporučil každému, ale mi to tak trochu rozbouralo představu o tom, že realita je daná, pevná věc. Realita kolem nás je jedna realita, a je platná, ale taky tu jsou další, odlišné prespektivy, kde odlišené věci mají stejně důležitý význam. To na mě mělo velký dopad.” Alan Moore 2003 (zdroj Wikipedia)

Takový přístup znamenal jediné – konec akademických pokusů. Byl nucen vykonávat ty nejpodřadnější práce, jako například koželuha nebo čističe záchodů. Když potkal a posléze si vzal svou ženu Phyllis, jen tak mimochodem se rozhodl, že se stane komiksovým autorem. Proč by taky ne, že?

Svět kreslených příběhů ho fascinoval už dlouho. Nejprve hltal samotné příběhy, ale poté se rovněž začal zajímat o život a dílo kreslířů a scénáristů. Předtím publikoval pod pseudonymy v různých bizarních samizdatových časopisech.

Zkoušel to i s hudebními články ve známých magazínech Sound a NME. Z této doby jsou známé i jeho stripy Roscoe Moscow nebo The Star My Degeneration, kde se již objevilo ono moorovsky ideologické podhoubí, které je známo ze všech jeho pozdějších komiksů.

Do novin Northands Post vytvářel stripovou hříčku o kouzelné kočce Maxwell The Magic Cat. Sice ji bytostně nesnášel, ale pravidelný týdenní honorář se do rodinného rozpočtu hodil. I vzhledem k manželství a pozdějšímu narození dvou dcer. K tomuto stripu nakonec našel cestu a oblíbil si jej. Psal ho až do roku 1986, kdy se s lokálními novinami rozešel ve zlém.

Vadil mu jejich homofobní přístup, který také patřičně zkritizoval. Moore se už delší dobu angažoval v problematice homosexuálních menšin a podporoval lesbické a gay menšiny. V roce 1988 vydal pro jejich nadaci benefiční antologii komiksových příběhů nazvanou AARGH (Artists Against Rampant Government Homophobia) pod hlavičkou vlastního undergroundového nakladatelství Mad Love. Autoři komiksů ostře kritizovali britskou legislativu vůči jejímu přístupu k sexualitě a jejímu, ať soukromému nebo veřejnému, publikování. Do této antologie například přispěli i Neil Gaiman nebo Frank Miller.

Na konci sedmdesátých let udělal Moore jedno z nejzásadnějších rozhodnutí své kariéry, které se posléze ukázalo jako to nejlepší – přestal kreslit.

Začal publikovat své krátké příběhy v časopisech 2000 AD, Marvel UK a Warrior. Svou kariéru začal po boku svého dlouholetého kumpána a jmenovce Steva Moora. Například zcela změnil pohled na komiksovou postavu Soudce Dredda, když jí dodal, do té doby nevídanou, komplexitu. Editora u 2000 AD v té době dělal Alan Grant, který Moora označil za „kurevsky dobrého scénaristu“.

Dalším dílem z té doby byla autorská série The Ballad of Halo Jones, která jako první mediální komiksový titul nebyla ztvárněna jako žena s velkým poprsím nebo oběť šovinistického mužstva. Byl vyzván také ke spolutvorbě antologie Future Shock, která obsahovala krátké horově fantaskní příběhy, kterých v té době Moore napsal více než padesát. Bylo jasné, že jeho rozhodnutí vrhnout se do komiksu bylo správné. Marvel UK – jak samozřejmě z názvu jasně vyplývá – je britskou (evropskou) pobočkou mamutího amerického Marvelu. Představovali oblíbené komiksové hrdiny v jiném národně politickém spektru a typickým britským humorem a nadsázkou.

Takovým počinem byl například Captain Britain, který parafrázoval název i patriotistické poselství oblíbeného marvelovského hrdiny Captaina Americy.  V Británii se brzo stal oblíbeným a hlavně oceňovaným tvůrcem. Za mořem si všimli mladičkého scénáristy, který sbíral komiksové ceny jako na běžícím páse a rozhodli se jej přetáhnout do světa, kde mají komiksy své pevné místo a jejich fanoušků je nesčetněkrát víc.

Sám Moore se tomu dodneška usmívá, protože tvrdí, že Američané berou tvůrce ověnčeného cenami jako někoho, kdo má status jakoby obdržel Oscara. A přitom tyhle ceny v té době udělovalo dvacet britských zapálených komiksových nerdů. Nicméně se přesunul do zámoří,  kde opět nastartoval Bažináče, následovali Strážci, Batman, Superman a všechno ostatní. Příčinou byla samozřejmě i přílivová vlna britských komiksových scénáristů do USA v době, kdy tamním tvůrcům poněkud došel dech.

Začal jako scénárista pro mamutí komiksový koncern DC Comics, kde resuscitoval právě Bažináče, kterému dodal ekologický podtext. Hrdinu, kterého vytvořila v roce 1971 dvojice Len Wein a Berni Wrightson, ale který zažil opravdový rozkvět své identity až pod Moorovou taktovkou. Tahle série se stala základem edice Vertigo, která měla za cíl oslovit dospělé komiksové čtenáře.

Na začátku své americké pouti reinkarnoval známé komiksové značky, kterým vdechl čerstvý vzduch do poněkud rachitických plic. Vznikly tím ovšem problémy s právy autorů i s úředníky hájícími jejich zájmy, přičemž není tolerována autorská svoboda a tvůrčí potřeby.

Jedním z těchto bizardních příkladů je Marvelman, který je v původním vydání považován za velkou sběratelskou raritu, protože musel být brzo přejmenován jako Miracle Man. Přitom je tento komiks všeobecně považován za nejčistší radikální reimaginaci zapomenutého hrdiny z padesátých let.

S již jmenovaným britským nakladatelstvím Warrior, o kterém Moore tvrdí, že se tam k němu místní editoři chovali jako ke kusu hovna, se rozloučil politickým systolickým thrillerem V jako Vendeta.

„Kdyby byl Alan Moore Beatles, já bych byl Gerry and the Pacemakers. Pamatujete si na Gerry and the Pacemakers? Ne? Tak vidíte…” (Neil Gaiman v rozhovoru pro Herocomplex)

Jeho dopad na komiksové médium byl obrovský. Přinesl novou vlnu, nový styl, zbořil zavedené principy a inspiroval řadu dalších autorů. V jeho rukou přišel komiks o nálepku „pro děti” a ukázal, že může být hoden obdivu.

Stal se jedním z mála scenáristů, jejichž tvorbu můžeme směle označovat jako tvorbu pro dospělé čtenáře. Jednak pro ty, kteří již odrostli laciným a banálním příběhům, které komiksová tvorba té doby často přinášela, ale dokázal oslovit i ty, kteří komiksem jako takovým dosud pohrdali a buď jej považovali za něco neplnohodnotného, anebo jej pokládali za druh literatury určené vzpurným a zasněným dětem.

Číst jeho knihy je zvláštní pocit. Cítíte z nich tu hromadu práce, promyšlení každého detailu a souvislosti, vnímáte dokonalé načasování, všechny ty vrstvy a postavy, a přitom se vše čte lehce a plynule. Chvílemi se musíte zastavit a opět si uvědomit, že je to komiks a ne film nebo román. Je to jedinečný zážitek, plný překvapení, který se snad žádnému jinému autorovi nepodařilo napodobit. Dokázal přesvědčit jindy zdrženlivé dospělé, aby se vrhli do čtení nezvyklých knih, především komiksů.

„Vstoupit do Moorovy mysli, znamená vejít do světa, k v němž jsou hranice žánrů a historických epoch supertekuté, kde se mísí brak s vysokou kulturou a kde se realita a imaginace slévají jako v tavící peci.“ (magazín Aeon)

Poté co se s vydavatelskými giganty musel několikrát dohadovat o autorská práva, založil vlastní nakladatelství, které ironicky nazval American´s Best Comics. Bylo to tak trochu z hecu, ale je celkem snadné najít i logický důvod. Alan Moore je neuvěřitelný perfekcionista. S takovými lidmi se nepracuje nejlépe. Spolupráce je plná tření, neustálého předělávání a zbytečné práce. Vše musí být přesně tak, jak to má vymyšleno ve své hlavě. Moore je navíc pověstný mohutnou podkladovou přípravou a výzkumem tématu. Bonusy ke grafickému románu Z pekla mluví za vše. Když ale nakonec vše zapadne na své místo, výsledek stojí za to.

Na druhou stranu i toto je důvod, proč není bibliografie Alana Moora několikastránkovým opusem a počet jeho děl se drží na nečekaně nízkém čísle. Pro některé jeho fanoušky - bohužel!

„Dnešní romanopisectví už není naplněno vědomím skutečného a současně zázračného. Autoři ztratili vlastní vize reality. Žádný William Blake už dnes nepíše…“ (Alan Moore)

Moore je také jedním z mála komiksových scénáristů, kteří se nebojí do svého díla promítnout své názory a politické postoje. Nejpatrnější to je v jeho politickém opusu V jako vendeta, kde promítl neradostnou orwellovskou vizi společnosti, v tomto případě jde o fašistickou dystopii, proti které bojuje poněkud romantický a zásadový hrdina. To, jak byl společností následně pochopen odkaz tohoto díla, nedeklamuje jen maska hrdiny „V“, která je používána například hnutími Anonymus a Occupy. Hrdina tohoto díla je také všeobecně chápán jako symbol boje proti totalitě.

Komiks Strážci je zase odrazem Anglie té doby, která se utápěla sama v sobě pod stiskem Železné lady – Margaret Thatcherové. Světa, který si zákazy, rozkazy, přikázáními a nařízeními snaží vydobýt status něčeho lepšího a stabilnějšího… ale opravdu pro všechny? I v jiných komiksech najdeme podprahově skryté politické poselství, stejně jako další témata jeho zájmu – okultismus, magie, pohanství nebo sociální sondy do dnešní společnosti.

V tomto směru se velmi výstižným jeví britský dokumentární snímek The Mindscape of Alan Moore (2003), ve kterém sám autor vypráví o svém vztahu k těmto tématům. Rovněž je dává do souvislostí ve svém díle a divák tak získá mnohem komplexnější přehled o tom, co mají některé Moorovy skryté odkazy znamenat. 

V útlém věku byl malý Alan ovlivněn nejen prostředím, ve kterém vyrůstal, ale také svými blízkými. Zájem o pohanství a okultismus, který hraničil až s posedlostí, v něm například probudila jeho excentrická babička. Navíc se stal již od pěti let vášnivým čtenářem a hltal vše, co mu přišlo pod ruku. Podstatnou roli v tomto hrála místní knihovna, kde byl stálým návštěvníkem.

Ještě na základní škole byl třídním premiantem. A o problémech, které přišly s nástupem na střední školu jsme psali výše. Chlapec pocházející v podstatě z nuzných poměrů se zde setkal se spolužáky z dobře situovaných rodin a konečně pochopil třídní rozdíly ve společnosti. Tento poznatek zanechal na jeho duši hluboký vryp. O školu ztratil zájem a navíc zde byly šedesátá léta – období uvolnění morálky a drog. Nikdy se však nestal klasickou smažkou a květinová ideologie mu přišla plytká a naivní.

„Chtějí, aby se stránky samy otáčely, a o principu oddalované odměny, kterou je třeba si tvrdě oddřít už nechtějí slyšet. Tak jsem napsal něco tak dlouhého, že nelze vůbec nazývat románem.“ Alan Moore o knize Jerusalem

Alan Moore nikdy nebyl celebritou v tom pravém slova smyslu. Jeho celosvětová popularita je sice obrovská, ale oproti svým slavným kolegům z branže je brán spíše jako divný patron. Neúčastní se opulentních večírků a pravidelně neplní první stránky bulvárního tisku. Samozřejmě ani on se nevyhne určité dani z popularity, ale oproti jiným v oboru je v tomto směru stále jen chudým příbuzným.

Americké popcornové šílenství není jeho svět, takže po zámořské zkušenosti se přestěhoval zpátky do Anglie, nedaleko místa, kde se narodil. Odtud také vykonává většinu své práce a svůj dům a jeho okolí opouští jen opravdu zřídkakdy. 

Moore není jen komiksovým scénáristou, svůj literární talent začal promítat i do prózy a poezie. V roce 1996 zveřejnil svou první novelu Voice of the Fire, která přináší osudy dvanácti lidí žijících na stejném místě v Anglii po dobu 6000 let.

Dalším nekomiksovým dílem je rozsáhlá báseň The Mirror of Love (2004), kde se rozebírají holky, které inklinují k holkám a kluci, co mají rádi kluky. Podobnému tématu zůstávám Moore věrný i v eseji 25,000 Years of Erotic Freedom (2009). Čím se zabývá, je patrné z názvu. Autor tak nepřímo navazuje na komiks Ztracené dívky, který vytvořil společně se svou druhou manželkou Melindou Gebbie. Zajímavou se také jeví kniha pojatá jako autorská zpověď Alan Moore’s Writing for Comics (2003).

V roce 2016 Alan Moore dokončil druhý román, který by měl nést název Jerusalem, jedná se o knihu opravdu gigantických rozměrů, na které Moore pracoval už od roku 2008 a je v něm hodně přes milion slov. Díky složitosti jazyka a rozsahu možnost českého vydání odradila nejednoho překladatele.

Také spolupracoval na undergroundovém dvouměsíčníku Dodgem Logic, který je (nejen) literární kolizí všech možných věcí a esteticky vychází z fascinace britským undergroundovým tiskem dob minulých. Přitom se pořád jedná o témata a postoje, ve kterých se odráží ta samá autorská duše, která své vize předkládala v komiksech jako Bažináč či Strážci.

V té době se Alan Moore již necítil být součástí komiksového průmyslu. V žádném případě se však nevzdal svých osobních i politických postojů a společenské kritiky. I ve svém anarchismu, který se jako většina politických proudů dělí na různé spodní proudy, stále nacházel zalíbení. Právě v Dodgem Logic třeba napsal stať, jak by se některé ideje mohly využít v současné společenské situaci.

„Nemyslím si, že superhrdinové jsou k něčemu dobří. Myslím, že alarmující je, že máme publikum dospělých, kteří jdou na nový film Avengers a těší se z konceptů a znaků, které vznikly k tomu, aby bavily dvanáctiletého kluka v padesátých letech.“ (Alan Moore)

Jeho rozluka s komiksem naštěstí netrvala tak dlouho, jak se čtenáři a fanoušci obávali. V roce 2010 se vrátil a zavítal do vod jemu blízkých, do světa H. P. Lovecrafta. Vydává mimo jiné dvě povedené kratší série Neonomicon a Providence. Nikoho asi nepřekvapí, že se mu podařilo skvěle vystihnout podivnou záhadnost a naléhavost mýtu Cthulhu. Navrch pak přidává jeho oblíbené sexuální témata, takže se stránky často hemží chapadly i penisy.

Obecně ale může být světová literatura ráda, že na ni Alan Moore nezanevřel. A ještě se rozhodl pomáhat začínajícím autorům díky projektu BBC Maestro, kde v tomto placeném projektu v sérii “přednášek” radí, jak psát. Každý přece ví, že když už se musíte něco učit, je nejlepší učit se od toho nejlepšího. A Alan Moore minimálně v komiksovém světě mezi ty nejlepší rozhodně patří!

autoři: Roman Bílek, Karel Krajča