Detailní rozbor seriálu The Last Of Us (SPOILER ALERT)

Jeden z nejdražších seriálů produkce HBO je za námi. Zůstala po něm hromádka krásných, často hořkosladkých vzpomínek. Jestli jste po skončení seriálu, byť jen pár vteřin mlčeli a přemýšleli nad tím, co Joel udělal a jestli na to měl právo, gratuluji. Stali jste se obětí stejného emocionálního kolotoče, jako statisíce herních fanoušků tehdy před deseti lety. Přesto však doufám, že jste si to i skrze menší či větší kontroverze užili!

Jestli bylo Joelovo chování oprávněné je spíš na debatu s psychology a filozofy. Věřím, že většina z nás by se zachovala stejně. Naděje je krásná věc, ale v konečném důsledku nikdo z nás není absolutní altruista a co děláme, děláme z části kvůli sobě. Jen si to nechceme přiznat.

Ale vraťme se teď zpátky na začátek. Skrze komentáře se pokusím ke každé epizodě nějak vyjádřit, zmínit její nedostatky a vyzdvihnout pozitiva. A jak ti, kteří četli můj předchozí článek První dojmy ze seriálu The Last Of Us, pravděpodobně tuší, budu se často obracet k hlavnímu zdroji, což je předloha a originální hra z roku 2013.

Opět bych ráda upozornila, že v tomto rozsáhlém článku budu vyjadřovat čistě vlastní dojmy a pocity. Jako vždy věřím, že si na seriál a všechny jeho aspekty utvoříte názor sami.

Takže pokud jste připravení na trochu toho přemítání nad nesmrtelností bloatera, pojďme na to.

Epizoda I. When You’re Lost In The Darkness

Úvodní epizoda. Přinesla všechno důležité, co divák potřeboval vědět, a dokonce mnohem víc! Rozehrála svět, který jsme potřebovali pochopit a poznat. Svět, který je ve srovnání kupříkladu s The Walking Dead možná ještě depresivnější, protože síla, která ho začala stravovat, z vás neudělá prvoplánově bezduché, hloupé a pomalé mrtváky. Clickeři a bloateři jsou živí. The Last Of Us není a nikdy nebylo o zombies!

Zmutovaný cordyceps je prakticky samostatně myslící organismus a my jsme jen potrava, prostředek v jeho touze po přežití. Více se asi k prvnímu dílu vyjadřovat nebudu – i proto, že nejvíc nejčerstvějších emocí k němu můžete načerpat právě v článku První dojmy ze seriálu The Last Of Us, který jsem napsala hned po skončení prvního dílu.

Epizoda II. Infected

Jak to vypadá, když propukne pandemie a vy víte, že je všechno ztraceno? Odpověď na tuto otázku jsme dostali v druhém díle. Dva dny před propuknutím nákazy zkoumá mykoložka v Jakartě tělo zasažené zmutovaným cordycepsem. Tento vhled do prvotních hodin je zcela fascinující, a ukazuje na autorský důvtip.

V druhé epizodě jsme také blíže poznali Tess (Anna Torv), ale na konci dílu její postava padla za oběť nešťastnému osudu. Dočkali jsme se akční scény v muzeu a několika dobrých, vtipných hlášek. Naneštěstí díky nim jsme u nás doma začali seriálového Joela označovat jako dum-dum.

Dumb je anglický výraz pro pitomce – a pokud znáte film Noc v muzeu, v originále mluvící socha moai označuje Bena Stillera jako „dum-dum“ – prostě blboun. Nemůžu si pomoct, ale zatímco herní Joel je nebezpečný, nedůvěřivý a bystrý, ten Pascalův je… ňouma. Často jen tak zírá, a spíš než bystrost mám tendenci za tím pohledem vidět tu stejnou opičku, co hraje na činely v hlavě Homeru Simpsonovi.

Nechápejte mě ale zle. Jsem zcela a plně odevzdaná Pascalovu ztvárnění Mandaloriana, ale rozhodně to není „můj“ Joel. :D

Epizoda III. Long, Long Time

Nejkontroverznější epizoda! Kamarád ji z legrace (ale v dobrém!) označuje jako „Zkrocená houba“ (narážka na film z roku 2005 Zkrocená hora). Určitě si neodpustím jeden vyjasňovací poznatek hned na začátku – tento díl není žádným produktem aktivistů. Nepotřebuje zviditelňovat jakoukoli agendu. Bill je gay už ve hře. Není to explicitně řečeno, ale pokud nejste citliví jako beton, dojde vám to. Takže třetí epizoda jen rozvádí to, co jsme ve hře neměli šanci poznat.

Nebudu lhát, trochu jsem se těšila na interakci Ellie s protivným Billem. Místo toho jsem dostala vcelku normálního asociálního Billa, který najde životní lásku a smysl v období temna. Díl se tváří téměř jako samostatný film a funguje na jedničku. Na jahody se už nikdy nebudu dívat jako dříve a do konce života si v sobě ponesu krásnou nostalgii této epizody. A ten konec? Pfffff…jen kdybych byla trochu menší podivín, nepokoušela bych si představovat, co v té posteli zůstalo.

Epizoda IV. Please Hold My Hand

Nejspíš jedna z těch nudnějších epizod. Přestože dále vcelku věrně sleduje vývoj ve hře, seznamuje nás s novou postavou Kathleen (Melanie Lynskey), která se i přes všechnu snahu jeví nastrčeně a vcelku zbytečně. Řekla bych – jelikož ji ve hře nenajdete – nijak zvlášť ji nepotřebujete. Ničím děj nevylepšuje, nemění dynamiku. Jen dává backstory postavám jako Sam a Henry. A toto pozadí příběhu mě velmi zklamalo (více v další epizodě). Kdo ale díky Kathleen dostal mikroprostor na scéně, byl Jeffrey Pierce alias Perry. Ten si v herním The Last Of Us zahrál Joelova bratra Tommyho.

Epizoda V. Endure And Survive

Henry a Sam jsou pro mě ve hře nesmírně pozitivní prvek. Jsou to po dlouhé době první lidé, co představují kladné postavy ve světě napěchovaném zákeřnými bastardy. Henry je chlap se smyslem pro humor, co miluje harleye, přestože na žádném nikdy nejel (ale viděl to ve svých snech)! O svého malého bratra se stará pečlivě a téměř nastavuje vzor ideálnímu vztahu Joela a Ellie v té „nejkrystaličtější“ formě.

Seriálový Henry je více na temné straně. Tady přicházím k informaci, která mě zklamala – Kathleen jde Henrymu po krku, protože Henry, aby zachránil svého bratra, obětoval Kathleenina bratra. Cítíte tu lehkou paralelu s Joelem a Ellie? Zajímalo by mě, proč Druckman a Mazin s tímhle nápadem přišli. Podle mého osobního názoru to jaksi degraduje Joelovo rozhodnutí v poslední epizodě na „jednoho z mnoha“.

Chtěli snad tvůrci seriálu, aby Joelovo rozhodnutí na konci série bylo širokou veřejností bráno více pozitivně, protože nebyl první, kdo se zachoval obdobně? Nevím.

Z logiky je samozřejmě pravděpodobné, že takových rozhodnutí se ve světě The Last Of Us musely odehrát tisíce. Ale zbytečná Kathleen vytvořila zbytečnou backstory pro Sama a Henryho a udělala mi z těchto dvou milovaných postav jen další dva do mlýnku na maso.

Ve hře byli Sam a Henry kladným elementem. Čistým. V seriálu jim díky malému, ale pořád černému puntíku, tenhle punc slunečního paprsku mezi dešťovými mraky sebrali, zašlapali do země a spláchli do kanálu. Omlouvám se za ten aforismus se světlem, ale vážně jsem Sama a Henryho ve hře takhle vnímala. Henry jde svým charakterem zcela proti proudu vší negativity světa. Na malý moment dokonce přiměje Joela se usmát! O to více traumatizujícím zážitkem pro mě byla jejich dramatická smrt.

Co naopak na této epizodě musím vynachválit – bloater. Dále změna, že Sam je hluchý – a skutečně ztvárněný hluchým hercem Keivonnem Woodardem – přineslo to do všech scén zcela jiný rozměr. A pak clicker-dítě! To mě velmi bavilo. Paradoxně asi 30 vteřin předtím, než se clicker-dítě objevilo na scéně, jsem se tak do ticha zeptala, proč vlastně v TLOU nevidíme žádné klikací děti.

V seriálu je vidíme! A jak se krásně kroutí!

Epizoda VI. Kin

Tři měsíce po událostech z předchozí epizody se v utopickém městečku Jackson Joel konečně střetnul se svým mladším bráškou Tommym. Na Gabriela Lunu jsem byla zvědavá, neboť Tommy je úžasná postava – je to drsňák, idealista, ale především dobrý člověk. I když si to možná o sobě nemyslí.

Opět jsme se zde dočkali nějakých vizuálních i dějových změn – Maria, Tommyho manželka, je těhotná. Na první pohled vcelku nepodstatná změna slouží spíš jako prostředek pro vyhrocenou výměnu názorů mezi Tommym a Joelem. Joelova „slabá“ chvilka ukazuje hlavního hrdinu jako nejistého padesátníka, který se potýká s vlastními démony i fyzickými nedostatky – což je novinka a asi první scéna, kdy jsem musela Pedra za herecký výkon pochválit.

Skutečně ikonická scéna v domě, kdy se Joel s Ellie pohádají, je pak ze strany Belly Ramsey zahrána skvěle, avšak ze strany Pascala nic moc. Vyhrocenou interakci mu nevěřím. Tváří se nějak toporně.

Jako největší pozitivum na tomto díle vidím právě Gabriela Lunu. Ruku na srdce, pro každého z herců mám v porovnání s herním castingem nějakou výhradu. U každého v mých očích něco dře. Ať je to Pascalův „dum-dum Joel“, Bella, která používá slovo „fuck“ až moc prvoplánově, zbytečná Kathleen nebo antihrdina Henry.

Ale Luna? Nada…nic. Od prvních minut jsem z něj získala přesně ten druh emocí, které ve mně vyvolal herní Tommy po střetnutí na vodní elektrárně. Klaním se, tleskám a za ten záchvěv starých dobrých časů moc děkuji.

Epizoda VII. Left Behind

Název epizody Left Behind je názvem stejnojmenného herního datadisku. Mám dobrou zprávu pro ty, komu se nelíbí, že permanentně srovnávám hru a seriál. Left Behind jsem nehrála! Nemám tedy s čím srovnávat – a pro potřeby tohoto článku jsem se na datadisk ještě nekoukala.

Jako první pozitivum vidím píseň od Pearl Jam, která hraje krátce po úvodu do epizody. Jsem fanda Pearl Jam. A není to jediná skladba této kapely, která je s TLOU spjatá, takže za mě druhý palec nahoru.

Sedmá epizoda nás vrací několik týdnů nazpět, kdy je Ellie součástí vojenské školy. Ukazuje nám něco z její minulosti. Z toho, jak je vnímána jako další řadový přeživší v postapokalyptické společnosti a o své jedinečnosti zatím nemá ani páru. Přestože je epizoda zase taková „výplňová“, nechává diváka nahlédnout do duše Ellie a opět pro ty, kteří měli třeba zcestné domněnky – ano, Ellie je lesbička i ve hře. 😊

Paradoxně asi nemám k epizodě víc co dodat. Je trochu jako epizoda III. Prostě funguje jako samostatný prvek. Je pomalá, ale za to obrazově výpravná. Má v sobě něco kouzelného, ale také tíživého a dramatického.

Epizoda VIII. When We Are In Need

Za mě nejlepší epizoda celého seriálu. Přestože jsem si u tohoto dílu poprvé uvědomila, jak moc mi chybí střety s clickery, runnery, bloatery apod. Seriál vlastně vůbec není akční. A to nejsem nijaký fanda akčních filmů. Raději přemýšlím, než poslouchám zvuky vřískajících brzd nebo samopalů. Ale Ellie ve hře prožije s Davidem, vedoucím skupiny přeživších ze Silver Lake, vcelku perné chvilky a hráč má možná díky tomu tak trochu tendenci ptát se, zda je David opravdu „zlý“.

Samozřejmě, že je! Dokonce se odvážím říct, že díky tomu, že David dostal v seriálu více prostoru, je mnohem větší >vložte oblíbenou nadávku<, než jsem myslela. Z výkonu Scotta Shepherda sice nikterak unesená nejsem – herní verze Davida ztvárněná Nolanem Northem (Nathan Drake z herní série Uncharted) je mnohem děsivější v tónu hlasu a v takovém tom přátelském přístupu učebnicového psychopata. Sheperdův David je zrádný už od pohledu, tak není moc nad čím přemýšlet.

V epizodě se též krátce seznámíme s postavou jménem James. Davidovou pravou rukou.

Bylo zajímavé sledovat, jak Troy proměnil postavu zcela vedlejšího a ukňouraného mladého pobočníka v postavu s něčím, co by se dalo označit jako morální oduševnělost. Možná i svědomí.

Scéna v hořícím domě pak ve spoustě z nás, kdo jsme se setkali s herní verzí, probudila touhu házet cihly a prázdné lahve. Mé myšlenky se také točily kolem očekávání, zda Ellie skočí Davidovi po krku několikrát (jako tomu bylo ve hře). Ani jedno z toho se nevyplnilo, ale na dramatu další ikonické scény to nijak neubralo.

V poslední scéně, kdy Joel zastihne Ellie krátce poté, co se mladičká teenagerka vyřádila na ošklivém násilníkovi, musím dát opět za pravdu Neilu Druckmannovi i Craigu Mazinovi. Pedrův výraz dokonale vystihuje něco mezi strachem, omluvou a výčitkami, že nesplnil svou povinnost jako její samozvaný ochránce.

Naneštěstí i tady jsem prožila lehký povzdech. Joel a Ellie se setkají venku ve vesnici, kde je absolutní ticho a nikde není ani noha, zatímco steakhouse dost okatě hoří.

Kde jsou všichni?

Ve hře najde Joel Ellie v onom hořícím domě a venku zuří vánice. Jejich útěk ze Silver Lake je tedy dobře skrytý. Během krásného bezvětří jako v seriálu jsou snadné terče a kdokoli je může sledovat.

Epizoda IX. Look For The Light

V poslední epizodě seriálu hned na začátku poznáváme Annu - Elliinu matku, kterou si nezahrál nikdo jiný, než Ashley Johnson - herní Ellie.

Poslední díl (alespoň ze začátku) sleduje herní vývoj. Krásná scéna s žirafami je ve hře opravdovým klenotem a v seriálu ji zkopírovali téměř dokonale. Dokonce zaměstnali skutečnou žirafu jménem Nabo. Pak jsme se ale dočkali několika změn, které mi naopak zážitek z dramatického finále pokazily.

Opravdu mi chyběla scéna v tunelu, kde se těsně před dosažením cíle Ellie málem utopí.

Stále mi nedochází posloupnost, kdy Joel kouká na seznam pater (aby zjistil, kde je pediatrie), pak se chlapíka zeptá kde je Ellie, a když mu nic neřekne, odsekne, že na to nemá čas a zastřelí ho. Na co přesně nemá čas? Na potvrzení? Přece už ví, kam má jít! Proč tedy vůbec ztrácí čas otázkami? ….krom očividného záměru tvůrců napodobit scénu ze hry.

Ve hře Joel neví kam jít, tak přepadne hlídače. Přiloží mu zbraň k podbřišku a zeptá se, kde je operační sál. Když hlídač mlčí, Joel odpoví, že na to nemá čas (logicky nemá čas na hry) a pak ho střelí, aby ho skrze mučení donutil mluvit. Když hlídač nespolupracuje, střelí ho znova. A pak už hlídač odpoví. Joel zjsití, co potřebuje a zasadí hlídači ránu z milosti.

Ta posloupnost dává větší smysl. Upřímně mi seriálová verze této situace připomíná onu reklamu “Nebaví vás drama” na Zalando. 😀

Při Joelově postupu nemocnicí bych vyzdvihla užití tesklivé hudby na pozadí celé situace. To bylo velmi povedené a tvořilo to krásný kontrast.

Finální myšlenky

Opakují to tvůrci i herci. The Last Of Us je seriál o lásce. O takové, která přináší radost. Ale i takové, kvůli které budou umírat nevinní. Seriál je hodně výpravný, z velké části věrný herní předloze. Drží si konstantní tempo a jen občas zavrávorá v epizodách, kde tvůrci chtěli rozšířit dosavadní lore.

Hra The Last Of Us Part I. je dramatická, dokonce až hororová. Znám nejednoho hráče, kterému přinesla divoké sny. Což vypovídá o její schopnosti vrýt se vám pod kůži. Naneštěstí absence častějších střetů s nakaženými dělá svět v seriálu málo děsivý. Schází tam potřeba být na pozoru a neustále si hlídat záda. Často by pár takových clickerů mohlo vyhrotit emoce na maximum.

Pedro Pascalovi, přestože jako s Mandalorianem jsem s ním velmi spokojená (respektive s jeho prací s hlasem, neboť on sám fyzicky na place tak často není), Joela nevěřím. Ztvárnil ho moc nepřístupného, neotesaného, studeného a plochého. Zrovna před pár dny jsem se po několikáté dívala na herní cut-scenes ze hry a snažila se vyjasnit si, co mi na něm tak vadí. Už to vím. Nechová se jako otec. Chová se jako bodyguard, ne jako táta.

Když na konci hry Joel Ellie odnáší z nemocnice, cítíte a vidíte jisté dilema - ví, že dělá něco špatného, ale stejně to dělá. Bije se to v něm a vy to vnímáte. Pascal je bum-bum burrito, co všechny zabije a vypadá, že je mu to vlastně jedno.

Asi jediná chvíle, kdy jsem se na krátký moment chytila toho správného vřelého pocitu, který by se v Joelovi měl objevovat, byla scéna kdy se Pedro začne samovolně smát přihlouplému vtipu s průjmem. Nějak to prolomí tu skořápku netečnosti, a až když téměř na konci řekne: „Go to sleep,“ (Jdi spát), zní jako rodič.

Joel není necitlivý. Je brutální, tvrdý a neústupný. Ale taky je v něm velká dávka starostlivosti a empatie. V seriálu mi ale často přijde, že je Bella Pascalovi lepší rodič než naopak.

Celkově je tedy můj názor na seriál asi takový, že vnímám jeho přínos kinematografii. Herním adaptacím nastavil laťku sakra vysoko a věřím, že si v následující sezóně odnese několik ocenění. Pomohl zcela nové skupině diváků odhalit to, co my ostatní již roky milujeme – třebaže v jiné formě.

Hodnoceno čísly, dávám 80 %. Výš jít nemohu, protože mi chybí důvod se k seriálu vracet. Jsem ten typ diváka, co může na film nebo seriál koukat do zblbnutí. To je pro mě stěžejní faktor, pomocí kterého poznám, že mě dílo zcela pohltilo. Cut-scenes z The Last Of Us jsem viděla přinejmenším třicetkrát. Některé epizody The Mandalorian víc jak desetkrát. Ale TLOU seriál? Díky, ale nepotřebuji. Vrátím se až na adaptaci The Last Of Us Part II.

autor Eva Lassler