Hovory s imago: dobrodružné počátky naší existence

První rok pod vlajkou imago je za námi a zároveň i celých 17 let existence od našich úplných počátků. Rozhodli jsme se tedy zavzpomínat na své drsné leč úsměvné počátky a zamyslet se nad jednou záhadou…

Sice pořád rosteme, už je nás téměř 50, vyrostl nám sklad a balící pulty, a přitom pořád mezi námi vládne takřka rodinná atmosféra (v přátelském slova smyslu, skoro žádná Itálie…). Jak je to možné?

Pro ty, co chtějí kecy i důkazy, namísto pouhých keců, jsme udělali rozhovor s vybranými pamětníky v našem týmu o počátcích naší existence. V jejich slovech najdete ony zárodky přátelství, neotřelého humoru a sebevražedného elánu.

Jiří (velký šéf): Celý nápad s obchodem začal v roce 2005. Bylo to během plánování dřevěné bitvy v čajovně ve Vítkovicích. V té době existovala ASF – Asociace fantasy, což byla skupina lidí, co pořádala v Čechách dřevárny a LARPy. Tenkrát si v Praze otevřeli kamenný obchod – Larp Shop. Přišlo mi to jako skvělý nápad, ale říkal jsem si, že podobný obchod v Ostravě nemá smysl, ale e-shop by mohl být zajímavý. Dělal jsem tehdy weby, takže za pár dnů jsem to měl naprogramované a mohlo se začít. Nejdříve jsem prodával věci na LARP, ale brzy se začaly nabalovat další položky. Nějakou dobu jsem to s občasnými brigádníky táhnul sám, ale postupně se to začalo nabalovat.

Nečekal jsem, že se firma dostane do podoby, ve které je dnes. Neplánoval jsem to, jen jsem dělal, co mě bavilo. Začalo to v dětském pokojíku pod stolem ještě za studií a když jsem pak školu skončil, přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem metu, že když mi firma vydělá 5000,- za měsíc, tak u toho zůstanu. Dnešní roční obrat se pohybuje v úplně jiných řádech.

Začínal jsem u rodičů v bytě, pak v 1+1 v kumbálu za kuchyní. Pak jsem si pronajal sklep, později suterén v jednom domě a nakonec jsme se stěhovali do skladu na ulici Proskovická v Ostravě. Poslední stěhování do stávajících prostor v Porubě proběhlo před dvěma lety.

Začátky byly veselé. Všechno se dělalo ručně, ale od začátku jsem se snažil inovovat. Měl jsem třeba vlastnosručně naprogramovaný systém na tisk složenek. Úspěšnost sice byla tak 50%, ale pořád to šetřilo hromadu času. Dobře si taky pamatuju, že na prvním odeslaném balíčku jsem prodělal. Odesílal jsem zákazníkovi karetní hru Rodinný podnik a špatně jsem nastavil cenu poštovného. V ceníku pošty se nešlo pořádně vyznat. S poštou souvisí spousta dalších “vtipných” historek.

U nás na poště pracovala jedna postarší paní. Dlouho nedokázala pochopit, co to je e-shop. Vždycky se rozčilovala, proč tady najednou nosím třeba 30 balíků a co pořád někomu posílám. Běžně takové převzetí trvalo i hodinu. Paní musela všechny adresy ručně psát do sešitu, s každým balíkem byla červenější v obličeji. Pak to zase všechno musela dvěma prsty nadatlovat do počítače a když bylo hotovo, vykřikla: “Tak a teď se mi to všechno smazalo!”

Snažil se to pak vyřešit vedoucí pošty, který přemluvil zaměstnankyně, aby naše balíky zpracovávaly v obědové pauze. Byl jsem tam pak opravdu oblíbený…

Hanka (expedice, HR, dobročinnost): Já jsem přišla do firmy v roce 2013 na brigádu před vánoci. S Jirkou (velkým šéfem) jsme byli na koncertě, krachla mi stávající práce, tak jsme se domluvili na výpomoc s expedicí. Říkala jsem si, že se u něj schovám alespoň na zimu, a jsem tu do dneška. Dlouho jsem se držela expedice, protože jsem nechtěla pracovat s počítači, ale když už to vypadalo, že toho všeho nechám, přišel nápad více pomáhat jako firma různým neziskovkám a zajímavým projektům, hned jsem po tom skočila. Nakonec tady mám takovou fluidní pozici, správa dobrodějství, trochu HR, trošku svačinářka, expedice se mě taky úplně nezbavila.. A pracuji s počítačem :)

Doby, kdy šlo punkově dělat ledacos, jsou dávno pryč. I přesto na firmě trocha punku zůstává, alespoň ve formě atmosféry. Už jsme velká firma, ale stále je to tu díky lidem fajn. Když jsem začínala, byl o Vánocích takový frmol, že jsme tam museli být i tři! :) Dneska se tu před svátky pohybuje jen na expedici kolem dvaceti lidí. A my tenkrát ručně vypisovali adresy, svozy balíků už sice fungovaly, ale stále se muselo s některými chodit na poštu. Ale zase jsem mohla všem chodit do pekárny pro svačinky, dneska bych na to potřebovala vozík.

A naše chlupatá členka týmu, Aranka? Tu jsem našla jako štěňátko v době, když už jsme byli na Proskovické. Ptala jsem se, jestli by v práci mohla být se mnou, než se naučí být sama doma. A je tady s námi do teď!

Kudis (zákaznická podpora): Já jsem do firmy přišel v době, kdy to vedl Jirka ještě prakticky sám, jen s několika brigádníky. Řešil jsem vše kolem balíků, dopravy a navrch jsem i komunikoval se zákazníky. Dneska to dělají asi tři oddělení. Ale komunikace se zákazníky mi zůstala.

Ze začátku to bylo na dnešní poměry úsměvné. Všechno zboží se vlezlo do tří regálů. Pamatuju si, že tenkrát jsme začali prodávat hrnky a přibyla nová polička s pěti hrnky :). Že to vyroste do dnešních rozměrů, jsem nečekal. Po přestěhování na Proskovickou to šlo ráz na ráz. Nové regály se stavěly, kde se dalo.

Veselých příhod se zákazníky bylo nespočet. Máme štěstí, že těch dobrých zkušeností převládá. I k nám na zákaznickou podporu se dostávají ohlasy lidí, kteří děkují a mají radost, a já mám díky tomu pocit, že práci děláme dobře. S řadou zákazníků máme skoro až rodinné vztahy, kdy si během řešení nějaké situace popovídáme jako staří přátelé.

Samozřejmě ne vždy se všechno podaří vyřešit ku spokojenosti zákazníka. Nejde se tomu vyhnout, ačkoliv se vždy snažíme vyjít zákazníkovi vstříc. Například při cestě balíku s objednávkou od nás k zákazníkovi může dojít k poškození, za které nemůžeme.

Nejraději však vzpomínám na jednu paní, která přišla se svým synem zkoušet kroužkovou košili. Když měl synek košili na sobě, paní vytáhla z kabelky obušek a začala ho mlátit hlava nehlava, aby vyzkoušela, jestli opravdu funguje.

Radek (velitel expedice): Ve firmě jsem už asi deset let, začínal jsem ve sklepě. Tenkrát jsme tam byli čtyři. Tenkrát se ještě úplně neřešilo, kdo co dělá. Každý dělal od všeho něco. Rozhodně jsem nečekal, že tady budu tak dlouho nebo, že obchod vyroste do takové velikosti. Nakonec jsem vedoucí :). Od doby začátků se toho změnilo hodně. Co ale stále přežívá, je atmosféra a nastavení filozofie firmy. Změnily se hlavně procesy. Co šlo dělat ve čtyřech lidech, ve čtyřiceti už nejde. Ale atmosféra, očekávání od práce a hlavně důvěra zůstala.

Bývalo to vtipné. Byli třeba situace, kdy k nám dorazilo 40 objednávek a my slavili rekord. Dneska toho tolik dorazí za hodinu.

Samozřejmě, že taková práce dnes přináší i nějaký stres. Naštěstí jsem se už naučil to tak neprožívat, důvěřovat sobě i okolí, že se to zvládne. Taky už jsem starší a vím, že i když se něco nezvládne, tak na tom svět nestojí. O Vánocích toho je hodně, ale jinak jsem za tuto práci rád a baví mě. Nicméně občas dojde i na palety nebo role bublinkové folie létající z rampy za zvuku nadávek. Vánoce jsou zkrátka náročné…

Adéla (švadlenka): Jsem ve firmě už nějaký šest let, od Proskovic. Fantasyobchod měl externí švadlenku, ale přišla doba, kdy bylo třeba začít dělat výrobky na místě. Začínali jsme s jedním pláštěm, nějakou halenkou, kalhotami. První měsíce bylo peklíčko, protože jsem musela nachystat všechny střihy. Rychle se to rozšiřovalo a dneska už šijeme desítky různých produktů. Stále převažuje vybavení pro LARP, takže je více věcí pro muže.

Vyrábíme také plno věcí na míru. Když je sezóna, vyrábíme klidně i dvě věci na míru týdně. Převažují pláště, jejich úprava nebo zdobení. Nejsou to žádné výstřední věci, i když dneska si už troufnu říct, že bychom zvládli prakticky cokoliv. Bohužel často se k nám už nedostane zpětná vazba, což je nám líto. Na druhou stranu často objednávají ti samí lidé, tak věříme, že se jim naše práce líbí.

Pořád mě práce baví. Už neděláme jen vybavení pro LARP, ale tvoříme i vlastní módu, ve které se můžu realizovat. Můžu si to dělat, jak chci, a nikdo mi do toho moc nemluví :). I když nechápu, kdo si pořád naše věci kupuje. Vždyť jen v pláštích by už musela chodit celá Ostrava!

Sepa (nákupčí s jednou nohou v účetnictví): Do obchodu jsem přišla téměř na samém jeho začátku. Jirka chtěl kromě studentů někoho na stálo. Zrovna jsem se stěhovala zpátky do Ostravy, tak jsem mu přišla pomáhat. Jeden člověk dělal prakticky celou agendu kolem zboží. Od tisknutí dokladů, balení, posílání, reklamací, zpracovávaní plateb. Tak to šlo asi dva roky.

Nastoupila jsem na mateřskou a když jsem se vrátila, na všechny věci, které jsem předtím dělala, byl najednou jeden samostatný člověk. Překvapilo mě, jak se firma během té doby rozrostla a stihla se přestěhovat. Byl to vlastně šok. Říkala jsem si, jak jsem to všechno mohla sama dělat, když teď je k tomu potřeba tolik lidí. Samozřejmě objednávek výrazně přibylo. Už to nebylo tak, že v pondělí bylo 30 objednávek, v pátek sedm a seděli jsme před garáží na kožešině, protože nebylo co dělat. To byly časy! Jen můj otec “plakal” kam jsem se to dostala po těch letech náročného studia. Tolik stálo peněz a já se zavřela do garáže a byla spokojená :).

Vždycky mi vyhovoval místní osobní přístup. Poslední slovo má vždy zákazník a myslím, že se to vyplatilo. Už je sice pryč ta doba, kdy jsme znali většinu zákazníků jménem a jejich adresy nazpaměť (taky proto, že jsme se je museli stále dokola psát ručně na doklady a archy pro dopravce). Ale i tak nás potěší, když se i po těch letech nějaké známé jméno zase objeví. I když pořád přemýšlím, kam ty všechny věci ti lidi pořád dávají!

Nečekala bych, že se dostaneme tam, kde jsme dnes. Ale zpátky bych se nevracela. Začátky bývaly krušné. Byl to blázinec. Bývalo toho na tolik lidí často dost. I nás to změnilo. Jednou se k nám přidal takový tichý chlapec z čajovny. Mlčel, díval se do země, jen sem tam donesl nějaký uvařený čaj. A dneska je z něj odborník na “bičování” lidí a expert v říkání NE! :)

Slovo závěrem

Pokud jste dočetli až sem a naše vzpomínky ve vás vzbudily zvědavost a touhu seznámit se s námi blíže, věřte, že ještě další rozhovory na našem blogu přibydou. Tentokrát však s jednotlivými členy našeho týmu. O jejich koníčcích, které se často promítají i do našeho sortimentu zboží, a které možná budou i vašimi koníčky. Mezitím se můžete kouknout na naši stránku O nás, kde se dozvíte celý náš příběh, nahlédnete do našeho zákulisí a třeba taky zjistíte, koho podporujeme a komu pomáháme.