Má ještě smysl psát recenze?

Poslední dobou se celkem zamýšlím nad aktuálním smyslem recenzí v tištěných časopisech a na žánrových webech. A o tom bude tento článek. Předem upozorňuji, že se bude jednat o pohled subjektivní, a někdo to může vidět jinak. Na paškál si vezmu recenze knižní, ale v malých obměnách si myslím, že níže vyřčené se dá aplikovat na recenze jakéhokoli média. A budeme se bavit o fantastice.

Každý je informován, jak si zaslouží

Jedním z faktorů, který mě zavedl k podobným úvahám, je můj věk. Sice se necítím nikterak starý, ale přeci jen už něco pamatuji. Zatímco před oním tisíckrát omílaným „pádem železné opony“ jsem četl spíše knihy dobrodružné, dětské a klasické „verneovky“, po onom „pádu“ jsem se vrhnul na fantastiku, která mi ihned učarovala. Znal jsem pár titulů, které vyšly i v rámci „socialistické knihovny“, ale ten opravdový zlom přišel až poté. Navíc to byla doba, kdy jsem získával jakýs takýs rozhled. A rozhodně jsem v tom nebyl v rámci sedmé, osmé třídy ZŠ sám.

Sdělovali jsme si navzájem poznatky, půjčovali si knihy a oťukávali jsme různé žánry. Hltali jsme rozumy, kde se jen dalo. Jedním z hlavních zdrojů byly nezapomenutelné návštěvy v knihkupectví Gerald, které ještě v té době působilo na potemnělé Stodolní ulici v Ostravě. To bylo v dobách, kdy dnes již populární ostravská zábavní tepna teprve čekala na obnovu své zašlé slávy.

Každopádně pan Pilch mi za celou dobu existence svého obchodu doporučil úctyhodné množství knih, a musím uznat, že ve velkém procentu se trefil do mého osobního vkusu. Svým způsobem jej i formoval. Díky za to! Člověk se do Geraldu stavil na pár minut, než mu jela tramvaj, a odcházel po dvou hodinách s několika knihami v aktovce. A bylo by jich daleko víc, kdyby na to kapesné stačilo.

Dalším zdrojem informací byl rozhodně časopis Ikarie. A blížíme se k jádru pudla. V Ikarii (později třeba i v Nemesis) vycházely recenze, které nejenže o svém autorovi vypovídaly, že byl infikován patřičným rozhledem, ale také byly fundovaně napsané. Pokud jste si nějakého recenzenta oblíbili, neboť jste na základě vlastních zkušeností zjistili, že jeho názory vám říkají přesně to, co potřebujete vědět, na jeho (ne)doporučení jste často dali. Tenkrát sice nevycházela taková záplava knih jako dnes, ale trh se postupně zvětšoval. Jednoduše jsem nestíhal číst vše, co vycházelo, a musel jsem si (třeba taky s ohledem na zmíněnou finanční stránku věci) vybírat.

A takové recenzentské autority a jejich fundované názory mi dnes celkem chybí. Ne, že by pro mě neexistovaly nějaké soudobé recenzentské persony, ale buď je jejich vkus příliš totožný s mým – čili pokud recenzují nějakou knihu, je mi vlastně jedno, co o ní napíší, neboť si ji stejně chci koupit, nebo se ve svém literárním vkusu absolutně míjíme. Když zamířím do vlastních řad, dokonce existují recenzenti, u kterých dobře vím, že pokud knihu pochválí, absolutně se mi nebude líbit, nebo naopak.

Objektivita jako sprosté slovo?

Po zlaté éře časopisů se s rozkvětem internetu objevily i žánrově zaměřené weby. A zase uběhlo pár let a ze směrodatných médií, v nichž se často pod články vedla i vášnivá diskuze, se stalo rozmělněné cosi... Pořádnou publicistiku a reflexi aktuálních témat abyste pohledali. Samotné recenze často navíc vycházejí s řekněme mírným zpožděním. Ale tady je třeba říct i B. Většina těchto médií je fanouškovská záležitost – ve smyslu, že všichni vše dělají dobrovolně a hlavně zdarma.

Pokud jsou někde nějaké příspěvky placené, tak to coby zdroj obživy moc neposlouží. Musíme si tudíž bez diskuze vážit všech, kteří tímto způsobem jdou s kůží na trh a dělají to pro nás, pro fanoušky. A to se raději nebavím o čase, který nám pořád někdo krade. Aktuálně ten problém současných recenzí vidím jinde. Je jasné, že pokud píšete s nadšením a zdarma, chcete recenzovat alespoň něco, co vás teoreticky bude bavit. Tudíž si vyberete titul, který vám bude blízký zaměřením, autorem nebo třeba nakladatelem. Co se týče zaměření, tak v Česku určitě převládá fantasy v jakékoli své formě. Osobně ji moc nemusím, ale to je věc druhá.

Pokud se o nějaké fantasy šušká, že je dobrá, a nakladatel to patřičně marketingově podpoří, je dost pravděpodobné, že recenze na ni se objeví ve většině žánrových médií, a ještě si o ni recenzenti mezi sebou budou rvát ruce. Podobně tomu bude i v případě, že se objeví novinka od nějakého „top“ autora. Problém v obou případech je ten, že takovou knihu si fanoušci stejně koupí. Z úplně stejného důvodu, z jakého recenzent píše svou recenzi. A pokud jde o opravdu „velkou knižní událost“, recenze se objeví i v nějakých mainstreamových médiích. Shrnuto a podtrženo – točíme se v kruhu jmen a titulů. Jenže knih vychází mraky. Knih, ke kterým se otáčíme zády, aniž bychom jim dali šanci. Jistě, nemusí být dobré, ale také mohou. Kdo se to však dozví? Kde začínající autor získá zpětnou vazbu? Jak se dozví, co funguje a co ne?

Ruku v ruce s tímto přístupem jde i jiná věc. A tou je objektivita hodnocení. Pokud si někde čtu recenze, co mají bodové, procentuální nebo jiné hodnocení, nemohu se zbavit dojmu, že ve výsledku vycházejí objektivně jen naprosto skvělé a prodejně úspěšné knihy. A ani to nemusí být vždy pravda. Mnohokrát jsem narazil na prodejní bestseller a recenzemi vychvalovanou knihu od známého autora a nestačil jsem se divit. Nebavím se o tom, co dokáže marketing, ani o tom, že má každý jiný vkus (Pořád si stojím za tím, že recenze je subjektivním názorem recenzenta a sto lidí – sto chutí.). Mám na mysli něco, co by se dalo nazvat řemeslnou kvalitou. Schopnost autora pracovat s postavami a jejich charaktery, s dialogy, zápletkou, dějem, gradací, stylem vyprávění, žánrem jako takovým i formou, kterou si pro psaní zvolil. Jednoduše, když se začtu do vychvalovaného díla, nečekám, že budu nevěřícně mrkat, co se to na řádcích odehrává; jak někdo může pronášet takové dialogy, nebo proč postavy najednou jednají nepochopitelně apod.

Omíláme a vykrádáme?

Jednou z věcí, která mě totálně fascinovala, když jsem objevil sci-fi, byla skutečnost, že je schopné přicházet stále s něčím novým, s neotřelými postupy a nápady. Někdy to vyjde, jindy třeba ne, ale i snaha se cení. Tohle kritérium mi třeba v recenzích dost chybí. Naopak se opěvují x-té kopie něčeho, co samozřejmě bylo původně přelomové, ale tisíckrát omletý nápad se už fakt neblyští. A je jedno, jestli se teď bavíme o vykrádání Tolkiena, Lovecrafta, Rowlingové nebo Orwella.

Na tohle by také recenzent měl brát zřetel a rovněž by měl uvést věci do kontextu. Protože pokud stačí na obálce slogan typu „Filipínský Stephen King“ a knize to zaručí prodejnost, dostáváme se opět k bodu, že jsou recenze zhola zbytečné. Pokud fanoušci chtějí číst něco, kde je progres sprosté slovo, nemá to řemeslo smysl. Ale zase pozor, přistupoval bych k tomu úměrně věku. Pokud se by se takto zvýšila prodejnost young adult literatury u náctiletých, ve výsledku by to znamenalo, že se alespoň nějaké procento z nich stane v budoucnu vášnivými čtenáři bez ohledu na preferovaný žánr, a to už smysl to má. Jen říkám, že nechápu, proč bychom měli číst stále to samé. Pro mě to má stejný význam jako revivalové hudební kapely.

Ovšem pokud někdo chce soutěžit v tom, kdo je lepší Herbert, Asimov, Eddings, Gaiman, Simmons… nemohu mu v tom bránit. Každý žánr fantastiky má léty vybudované určité mantinely, ale za mě je lepší je trochu překročit než bezmyšlenkovitě kopírovat.

Testament nových generací

Další faktor, který psaným recenzím dává na zadek, je vlastně sama moderní doba, kterou jsme si jako fanoušci vědecké fantastiky vysnili. Existují vlogy, podcasty, a popravdě já nevím co všechno ještě, neboť zrovna v tomhle nejsem nikterak extra kovaný. Občas na něco, co mě zajímá, narazím, tak si to pustím, ale cíleně to nevyhledávám. Fajn jsou třeba podcasty věnované literatuře. Můžete poslouchat a vykonávat i jinou činnost. Některé jsou na velmi dobré úrovni, ale popravdě neznám žádný tuzemský podcast zaměřený konkrétně na fantastiku (doporučení a rozšíření obzorů se nebráním).

A pak jsou tady video blogy mladých fanoušků. Opět neznám všechny, ale pár jsem jich viděl a popravdě mě některé vyděsily. Chybí v nich v totiž nějaké hlubší sdělení a vlastní názor. Pětiminutové video o tom, jak někdo rozbaluje komiks z fólie a čichá k tomu? Jako je to rituál, a čuchání k čerstvé tiskařské barvě provozuje více lidí, než byste čekali, ale proč se u toho natáčet? Jak jsem psal, něco už pamatuji, čili jsem konzervativní konzerva, ale hlava mi to nebere.

Jednou jsem narazil na nejmenovaný vlog jedné nejmenované slečny, kde zrovna probírala tituly z mého oblíbeného (samozřejmě nejmenovaného) nakladatelství. Jedná se o malé nakladatelství a už jsem měl tu čest přečíst cca půlku jejich produkce. Slečna vyložila knihy na stůl a věnovala se tomu, co píšou v anotacích a také tomu, co o knize napsali uživatelé Databáze knih. Z toho, co tam zálibně pronášela, bych vsadil boty v zimě na to, že z těch knížek četla stěží desetinu. Pointa byla často někde jinde, než tvrdila. Ať si každý dělá, co chce, ale opět v tom nevidím žádný hlubší smysl. Anotaci knihy a komentáře v databázi si umím přečíst taky. Jenže tady se nejednalo o nějakou ztracenou slečnu. Působila inteligentně a její pořad má přes šest tisíc odběratelů. Tak si říkám, jestli to raději dneska nedělat takovýmto stylem, než ty knížky číst…

Vlastně často ani nevím, jestli jsme ještě čtenáři nebo už jen sběratelé. I mně se doma hromadí nepřečtené knihy. A mám z toho trauma. Jenže co naplat – člověka něco zaujme, chce podpořit autora, nakladatele apod., a už mu leží kniha v poličce vedle ostatních ležáků. Knihy čtu, protože to mám rád a psaní recenzí je jen příjemný bonus. Celkově mě to ale vede k úvahám o formování vkusu, i o konzumenství v literatuře. A taky o tom, zda podobná videa na sítích nejsou vlastně pro nakladatele mnohem větší propagační terno, než nějaké psané recenze? A nechtějí takový přístup samotní čtenáři mnohem víc? A máme my klasičtí recenzenti vlastně u nakladatelů ještě nějakou váhu?

Má ještě smysl psát recenze nebo mluvit o knihách, které nejsou trendy?

Je to otázek víc než dost, ale když spustíte takový brainstorming, naskakují další a další. Například pro koho ty recenze vlastně píšeme? Což je zajímavá otázka, neboť občas mám pocit, že pro velmi úzkou skupinu stejně smýšlejících spiklenců, která se možná snaží ve fantastice vidět víc, než nám může dát. Dělíme zrno od plev, ale masa stejně zbaští cokoli. Z nás se možná stávají arogantní namyšlenci, co selektují autory. Nechci teď vůbec používat divná spojení jako vytříbený vkus, ale tím, že už máte něco načteno, se zvyšuje vaše očekávání. Nic víc. Logicky byste měli srovnávat s tím, co už znáte. A hlavně byste si to měli umět zdůvodnit sami v sobě. Pokud tedy recenzujete i pro ostatní, kteří budou vaši recenzi číst.

V žádném případě nechci stavět recenzenty do role nepochopených mučedníků, které málokdo ocení! Je to jednoduše řehole. Vesměs nemáte na své články zpětnou vazbu, což má často za následek určitý pocit marnosti, ale v momentě, kdy někde uděláte botu či tnete do živého, vrátí se vám to rychleji než hobit z cest. Už jsem se párkrát setkal s názorem, jak jsem si mohl dovolit to nebo ono. No prostě mohl, protože to tak cítím. A pokud vás to někoho pohoršilo a nemávnul nad tím rukou, tak na mém názoru možná něco bylo. Ono se tomu recenzování něčeho také říká kritika, a ta může být pozitivní nebo negativní.

Abych to tedy shrnul. Myslím, že recenze v žánrových médiích mají i dnes svůj smysl. Akorát nemají takovou váhu jako kdysi. Žijeme v době, kdy se i knihy a myšlenky v nich obsažené stávají spotřebním zbožím. Prodává marketing a sociální sítě, obsah a tvůrčí um se dostal na pomyslnou vedlejší kolej. Pořád tady jsou skvělé knihy, které si své místo na výsluní zaslouží, ale stejně tak jsou tady knihy, které na tom výsluní jsou a nic nového nepřinášejí.

A pořád jsou tady recenzenti, kteří do svého shrnutí díla dávají to nejlepší ze sebe, ze svých zkušeností a znalostí. Stejně tak jsou tady i recenzenti (a média), jejichž přínos je minimálně diskutabilní. Je zde i dost světově uznávaných autorů, kteří do svého díla implementují prvky fantastiky, ale označení svého díla pod hlavičku žánru se zarytě brání. Žijeme v divné době, ale asi se raději nechám upálit na hranici, než kolem některých věcí chodit po špičkách. Věřím, že dobrá recenze má stále co říct. Ale jsem v ryzí podstatě snílek, fantasta.

autor: Roman Bílek