Matěj Lehár a Filmová filharmonie

Symfonická hudba už dávno není záležitost pro pár zasvěcených. Díky filmům se dostala do popkultury a pravidelně se dostává mezi to nejlepší, co můžete v koncertním provedení slyšet. Herní hudba to sice má stále trochu složitější, ale i ta postupně hlásí o slovo. Symfonický orchestr Filmová filharmonie se od roku 2014 věnuje velkolepému koncertnímu provedení filmové a videoherní hudby. Až stopadesátičlenný soubor se pravidelně snaží o tu nejvyšší kvalitu provedení. Z vlastních zkušeností musíme potvrdit, že je to opravdu něco.

Poslouchat na živo velký orchestr hrající vaše oblíbené skladby je zážitek, který jen tak nezapomenete (v odkazech v textu najdete ukázky hudby, pozn. redakce). Zvlášť, když se vše odehrává v nádherném historickém prostředí pražského Rudolfina. Vyzpovídali jsme ředitele orchestru Matěje Lehára, který se kromě ředitelování pravidelně představuje ve Filmharmonii jako hráč na lesní roh.

Můžete nám říct něco o úplných začátcích orchestru? Jak se vůbec stane, že se několik lidí domluví, aby společně založili orchestr?

V mnoha významných dílech kinematografie je využíván mohutný zvuk symfonického orchestru nebo překrásná instrumentální sóla jednotlivých nástrojů. Proto je spousta hudebníků, které baví tuto hudbu hrát. Díky tomu, že jsme založili vlastní orchestr, můžeme tuto skvělou hudbu nejen hrát, ale i posluchačům předvést to, co nás baví a v čem jsme dobří, navíc s přáteli, se kterými se snažíme neustále posouvat hranice v tom, co je možné vytvořit na podiu pod pojmem „symfonická hudba“.

Proč vlastně filmová hudba a videoherní hudba?

Vrcholná filmová hudba využívá obrovský symfonický orchestr, který tvoří dnes tzv. „epic music“, v klasické hudbě známe třeba Carminu Buranu od Carla Orffa, ve filmové hudbě je to třeba Ben Hur od Miklose Rozsy, ale pokračovatelé mohutného zvuku jsou jistě i pro nás možná známější skladatelé John Williams, James Horner, Jerry Goldsmith nebo Hans Zimmer.

Do videoherního průmyslu se dnes investují obrovské finance, takže i zde jsou skvělí tvůrci, herní studia využívají také práci skladatelů filmové hudby, jako příklad bych uvedl Michaela Chiaccina (Medal of Honor) a Hanse Zimmera (Call of Duty).

Ennio Morricone, John Williams nebo Howard Shore dokázali, že filmová hudba může dosáhnout uměleckých kvalit a světového věhlasu. Ale co videohry? Existuje tam podobně známý a úspěšný autor?

Z oceňovaných skladatelů herní hudby bych rád zmínil Christophera Tina (Grammy za skladbu Baba Yetu ze hry Civilization IV) a Jeremy Soule (MTV VMA za soundtrack k The Elder Scrolls IV: Oblivion a Bafta za hru Harry Potter and the Chamber of Secrets), dalším skvělým autorem je třeba oceňovaný Inon Zur, od kterého uvedeme za měsíc hudbu ke hře Starfield.

Jak často na vašich koncertech zazní díla českých autorů? Můžete některého z nich vyzdvihnout?

Poslední roky se snažíme dávat prostor i českým autorům, kteří pracují podobným stylem jako orchestrátoři amerických studií, tedy s velkým orchestrem. Ve filmové tvorbě jsme koncertně premiérovali hudbu k Bodu obnovy skladatele Jana Šléšky, na vánočních koncertech zazněla hudba z pohádky Anděl Páně od Miloše Boka. Z filmu Anděl Páně 2 Ondřeje Brzobohatého nám koncertní suitu připravil Dominik Svoboda, jehož hudba ze hry Arma Reforger zazní na nadcházejícím koncertě herní hudby. Právě ve videoherní hudbě spolupracujeme s českými autory Vladimírem Šimůnkem, který vytvořil nezapomenutelné skladby do hry Mafia, a samozřejmě s Janem Valtou, kterému jsme premiérovali koncertní suitu ke hře Kingdom Come: Deliverance.

Během vašich koncertů vystupuje až 150 účinkujících. Jak složité je tolik lidí nadchnout pro jednu věc a všechny ukočírovat?

Tím, že ve velkém obsazení jsme začínali již náš první koncert v roce 2014 (tehdy jsme hráli v 70 členech), se řady spolupracujících umělců do dnešní doby velice rozrostly. Jelikož Filmová filharmonie se za dobu svého působení etablovala v těleso, které na koncertech předvádí hudbu v té nejvyšší kvalitě, je snadnější přesvědčit i dnešní českou interpretační špičku ke spolupráci na mých projektech. ;) Každá nástrojová skupina a sbor mají vždy svého vedoucího, nechybí samozřejmě dirigent, který v nacvičení a celkovém výsledku hraje nezanedbatelnou roli.

Jak dlouho před koncertem probíhají zkoušky? Asi je naivní představa, že profesionální umělec prostě sedne před noty a sfoukne vše na první dobrou.

Profesionální umělec si sedne a hraje a většina publika by to ani nepoznala - probíhá tak nemálo hudebních produkcí všude kolem nás. My jsme však s Filmovou filharmonií šli jinou cestou, a to skvělou přípravou všech zúčastněných, aby na podiu podali ty nejlepší možné výkony, a přesto si koncerty užili. Zkoušíme tedy většinou 6 frekvencí (4hodinových zkoušek), kde celé velké těleso sehráváme, avšak na těchto zkouškách se právě očekává, že každý umělec má již připravené vše, co je od něj potřeba.

Existuje nějaké minimum umělců proto, aby filmová hudba (například Imperiální pochod z Hvězdných válek) zněla dobře?

Minimální počet není, na menších akcích hrajeme například v 8členném souboru, ale je to něco jiného než zvuk symfonického orchestru, nemůže tam být to, co skladatel zamýšlel. Orchestr je plný různých barev, a když tam spoustu nástrojů nemáte, ty barvy tam prostě chybí.

Jak složité je zajištění práv a not pro konkrétní skladbu? Jak výběr skladeb probíhá?

Hrát filmovou hudbu je složité. Nejjednodušší je samozřejmě, pokud je koncertní hudba vydaná nějakým nakladatelstvím a skladby lze koupit. Takto máme v archivu mnoho skladeb Johna Williamse, Alana Silvestriho, Michaela Giacchina. U dalších skladatelů je to na domluvě přímo s nimi či knihovnami, které skladby za nemalý poplatek na jednotlivé koncerty zapůjčují. A poté se ještě platí za „živé" provozování před publikem. Tyto částky jsou za jeden koncert statisícové. Výběr skladeb na jednotlivé koncerty je dlouhodobou tvůrčí činností, snažím se vybírat nejen mainstreamová hlavní témata, ale také další zajímavé skladby. Hodně nám záleží na celkovém dojmu celého koncertu, aby působil jako příběh, který si budou posluchači ještě dlouho pamatovat.

Dle mínění některých nesmí být skladby, které se hrají na koncertech filmové/herní hudby, nikdy 100% kopií originálu. Stává se, že na koncertě mám pocit, že je v dané skladbě, kterou znám velmi dobře, nějaká drobnost, která je jinak. Je to pravda? Jsou skladby poskytnuté pro takové koncerty jiné než originál?

I samotní skladatelé píší do filmu třeba několik verzí jednoho tématu, skladba nemusí ve filmu zaznít úplně celá a je poté nahrána na soundtrack v kompletní podobě, která se zase může mírně lišit od toho, co je slyšet ve filmu. Zároveň jsou poté od samotných skladatelů či nakladatelů vydávány skladby pro koncertní použití, které se pak mohou lišit i náročností nebo úpravou pro menší počet hlasů. My se snažíme zařazovat takové notové materiály, které jsou co nejvíce podobné tomu „originálu“, ať soundtrackovému nebo filmovému/hernímu. Pokud tedy například získáme práva přímo od samotného autora hudby, získáváme tím tak licenci k uvedení díla v takové podobě, kterou nám poskytne.

Existuje skladba, kterou byste chtěli do repertoáru zařadit, ale nemůžete například kvůli právům nebo technickým požadavkům?

V tuto chvíli čekáme na schválení práv od Howarda Shorea k provozování jeho velké koncertní symfonie, tam samozřejmě narážíme i na požadavky velkého koncertního sálu, který v České republice chybí.

Stává se, že se během koncertu něco nepodaří? Existují takové cimrmanovské momenty, které odborníka dráždí, ale my si jich ani nevšimneme?

Samozřejmě, že stává. Jde o živé provedení a každý ze 150 účinkujících se může splést :), avšak hudebníci i pěvci ve sboru jsou na takové úrovní, že si toho opravdu může všimnout jen zlomek posluchačů. Navíc samotnou přípravou děláme maximum pro to, aby se takové situace nestávaly.

Pražské Rudolfinum je vaším domácím hřištěm, ale hrajete i jinde? Kde všude si vás mohou fanoušci filmové a herní hudby poslechnout?

Poslední roky jsme zakotvili právě v Rudolfinu, jelikož naše projekty jsou tak rozsáhlé, že množství hudebníků nemůžeme do jiných českých sálů převážet v takovém rozsahu, jako tomu bylo dřív. Proto naše koncerty na následující sezony plánujeme pouze tam.

Vždycky jsem si říkal, že umění by se nemělo zavírat do galerií, ale mělo by být pro všechny. Nemůže tak právě poměrně luxusní Rudolfinum a dress code v některých případech spíš odrazovat? Pominu-li fakt, že i navzdory tomu jsou vaše koncerty pravidelně vyprodány.

Filmová filharmonie je už z principu založena na několika aspektech, které nemůžeme opomenout ani u moderní tvorby. V prvé řadě to je akusticky skvělý sál, aby naše tvorba tolika umělců nepřišla vniveč, a tím Rudolfinum bezpochyby je. Dále chápeme filmovou či herní hudbu jako pokračovatele nebo součást „vážné“ hudby, ke které ovšem patří i příprava posluchače, který si chce tuto hudbu vychutnat. Na to se posluchač musí naladit, potom líp ocení práci všech přítomných. Žádný extrémní dress code nevyžadujeme, očekáváme ale, že lidé se sami nad takovou akcí zamyslí, pokud jsou ochotni za ni zaplatit nemalé peníze. Tedy z mé odpovědi je nejspíš jasné, že si nemyslím, že by to někoho z našich posluchačů odradilo.

Nabízíte také pořádání koncertů na míru. Jak často je tato služba využívána, a co všechno vlastně umíte případnému zájemci nabídnout? Jaká je nejmenší a největší akce, kterou jste takto pořádali?

Koncerty na míru máme právě pro rozšíření našeho porfolia a ke zviditelnění našeho orchestru. Nejmenší obsazení je sólista a největší je takové, se kterým se setkáte na našich koncertech v Rudolfinu. S tím největším obsazením se dnes setkáte jen v naší produkci.

Na co se od vás můžeme letos ještě těšit a chystáte nějaké novinky do budoucích let?

Již dnes víme, že máme několik tematických koncertů, se kterými se naši posluchači budou setkávat i v budoucích letech - Fantasy, Sci-fi, Vánoce. Do budoucna se opět budeme snažit zařazovat velmi úspěšný program Valentýn, hned následovaný koncerty s hudbou významných skladatelů filmové hudby.

foto Martin Bambušek

autor Karel Krajča