Somorra: Město lží

Taky si kladete otázku, jak může gamebook, kde nehodíte ani jednou kostkou a neproběhne žádný souboj, patřit mezi ty nejlepší gamebooky, které v tomto roce vyšly? Na tuto otázku lze odpovědět pouze další otázkou a tou je, jaké kategorie utváří kvalitu herního příběhu?

Za mne osobně spatřuji čtyři základní kategorie, kterými jsou – originalita příběhu, atmosféra, hratelnost a propracovanost herního mechanismu. Zde musíme konstatovat, že Somorra: Město lží jednoduše „válí“ ve všem výše uvedeném. Ono taky aby ne, bratři Sussnerové se zapsali do podvědomí českého gamebookového podsvětí svou prvotinou Měsíční oheň, který byl přijat s velmi pozitivními ohlasy.

A co je teda na Somoře tak originálního, když k tomu nejsou zapotřebí ani kostky? Pojďme si to postupně rozebrat a vysvětlit.

Originalita příběhu

Somorra vás vtáhne do podsvětí města, kde je hlavní postava v podobě bezejmenné policistky křivě obviněna z korupce. Holt brala svou práci příliš poctivě, tak za to musí také zaplatit. Dalo by se říci, že příběh se hodně podobá počítačové herní sérii Max Payne, jen bez těch macho svalů a střílení. Prostě něžné pohlaví nemůže řešit všechny problémy vystřílením všech okolo stojících.

Navíc, odměnou za poctivost je pro hlavní postavu droga Somorin. Jakmile se droga vsákne do žil, způsobí okamžitou závislost, tudíž se v příběhu pohybujete mezi reálným světem a stavem totálního drogového deliria. To si podrobněji popíšeme později, až se budeme věnovat hratelnosti.

Originalitou příběhu jsem zatím podobný gamebook nepotkal, i když je nutné podotknout, že jsem spíše zaměřen na klasické gamebooky, tím pádem tituly jako Okrsek či Město zločinu mi leží v poličce, a ještě jsem se k nim nedostal. Proto může srovnání trošku pokulhávat.

Ponurá atmosféra

Zde se hodí pouze jedno slovo a tím je "ponurost" ve vytříbeném slova smyslu. Co také čekat od města, které je prolezlé korupcí, drogami a pochybnými existencemi. Navíc pocity rauše a neustálé shánění „léku“, který by vám vyřešil problém s drogovou závislostí, také moc na veselé mysli nepřidá. Atmosféru podkreslují příběhy o historii města, jednotlivých městských částech a hlavních postavách. Zde si představte to nejhorší z Gotham City. Kdo neví, o co jde, budiž mu peklo milostivo.

Možná některého ze znalců napadne srovnání s legendárním gamebookem Najdi SMRT ze série Fighting fantasy. V tomto případě bych vztyčil výstražně prst s konstatováním: „Tak to ani náhodou.“ Najdi SMRT je totiž hodně směřován do klasického pojetí komiksových příběhů, zatímco Somorra je urban hnus nejvyšší úrovně.

Temné atmosféře napomáhají strohé ilustrace, kterých v celé knize moc nenajdete. A ačkoliv na grafiku si vcelku potrpím, zde musím konstatovat, že to vůbec není na škodu. Každopádně nesmíme zaměnit grafickou strohost za neumětelství. Nepočetné ilustrace, které se v gamebooku nachází, výborně podkreslují atmosféru. Stačí se podívat na hlavní „no joke“ přebal.

Hratelnost a herní mechanismus

Žádné kostky, žádné souboje = nuda? Tak to ani náhodou. U Somorry jsou herní mechanismy nastaveny sice na velmi jednoduchou úroveň, dalo by se říct „pro začátečníky”, ale vše je do detailu propracováno. V rámci příběhu dostáváte různé kódované odkazy, podle kterých se příběh odvíjí dále. Bez patřičných odkazů se dále neposunete, navíc některá hesla se v rámci struktury příběhu skrývají pod odlišnými odkazy.

Někteří čtenáři gamebook přirovnávají k sérii Chose your own adventure. S tím si dovolím nesouhlasit. Bez průvodní listiny se zde zaručeně nehnete, jen není třeba náhody k soubojům ani k jiným situacím, které se v rámci příběhu vyskytnou. Zkrátka vyhledáváte indicie s kódy, které vás posouvají dále a do toho sháníte látku zvanou Gondorin, který vám pomáhá přežít účinky drogy.

Právě drogové delirium, během něhož řešíte řadu logických hádanek, tvoří také část herního příběhu. Pokud hádanky nevyřešíte, příběh nenávratně skončí. Na celkovou hratelnost má vliv i několik fází příběhu, kdy se pohybujete mezi částmi města, sbíráte informace a do toho vám ubíhá čas. Je zapotřebí být při rozhodování velmi prozíravý. To se promítne i ve finálním bodovém hodnocení, kdy se sčítají body za různé úrovně a podvody. Ano, můžete zde i podvádět, ale stojí to hodně závěrečných bodů a občas je to bohužel k ničemu.

Na mysli vytane také otázka, zda lze gamebook projít ihned na první pokus, nebo je obtížnost na vysoké úrovni. No, musím říci, že rozhodně nejde o lehký gamebook. Z počátku, pokud se chováte jakžtakž logicky, si na vás smrt jen tak nepřijde, ale jak se dostáváte dál a dál, je následný posun s informacemi v příběhu čím dál provázanější, a tím i obtížnější. Ani na třetí pokus se mi nepodařilo gamebook dohrát, což by však zkušeného hráče nemělo odradit. A aby toho nebylo málo, spousta větvení příběhové linie přináší různorodý herní průchod.

Ačkoliv jsem byl zpočátku skeptický skrze jednoduchost pravidel, musel jsem uznat svůj omyl. Opravdu nejde o procházku růžovým sadem. Holt taková je Somorra, však to poznáte na vlastní kůži.

Co tedy říci závěrem?

Somorru mohu jedině doporučit, opravdu se jedná o jedinečný úkaz. Navíc se hodí i skrze jednoduchost pravidel pro naprosté začátečníky, jen nesmí být odrazeni nelehkým průchodem Somorry.

Loni navíc vyšlo pokračování Somorry (Somorra – Stadt der Träume), které, doufejme, vyjde co nejdříve i u nás, takže se máme zase na co těšit.

autor: Ondřej Kovář