Roman Tilcer a nakladatelství Medusa

knihy

Nakladatelství Medusa je nové nezávislé nakladatelství zaměřující se na fantastiku, horor a jinou “podivnou” literaturu. Třebaže ještě nemá na kontě moc knih, hned dokázalo zaujmout. Nebojí se titulů, které kladou pro mnohé nepříjemné otázky o temných stránkách lidské sexuality. Roman Bílek vyzval k rozhovoru pověstnou hlavu Medusy - překladatele a nyní i nakladatele Romana Tilcera.

Začneme asi od začátku, bylo pro tebe překladatelství odjakživa jasnou volbou, nebo jsi jako dítě chtěl být spíš popelář, astronaut a podobně?

Ano, astronaut i popelář sedí. Zvažoval jsem ještě bankovního lupiče, ale holt nejsme na Divokém západě. Nakonec jsem vystudoval učitelství pro druhý stupeň základní školy, konkrétně učitelství češtiny a rodinné výchovy (dnes se jí říká výchova ke zdraví).

Kudy odtud vedla cesta k překladu coby zaměstnání? Začínal jsi na nějakých kratších textech, nebo jsi skočil rovnou do vody?

Začalo to zhruba před dvaceti lety na jistém diskuzním fóru, když jsme se s jedním podobným bláznem dohodli, že pořídíme nové překlady Howardova barbara Conana, protože překlady Jana Kantůrka byly tou dobu k nesehnání (a navíc Kantůrek pracoval s texty upravenými Howardovými redaktory a epigony, a nepřevedl do češtiny všechno, co se našlo v Howardově pozůstalosti). Zcela naivně jsme si mysleli, že svou práci sami vydáme nebo snad někomu prodáme. Přeložil jsem hlemýždím tempem několik povídek, než mi došlo, že to k ničemu nevede. Překládání mě ale chytlo, a tak jsem se snažil najít nějakou jinou příležitost.

Když v roce 2004 vyšel u Návratu Vurt Jeffa Noona, dostal mě tak, že jsem hned začal překládat volné pokračování Pyl – aniž bych se nakladatele zeptal, jestli ho vůbec chce vydat, a jestli už na něm třeba někdo nepracuje. Pracoval. Stejně jako Vurt ho přeložil Tomáš Richtr, samozřejmě líp a dřív než já. Jenže já byl naprosto nepoučitelný magor a neměl jsem nejmenší ponětí, jak to v knižní branži chodí, a tak jsem nelenil a pustil se do práce na dalším volném pokračování, respektive předkračování, Automatické Alence (Automated Alice). Přeložil jsem celý román a pak se ukázalo, že o něj v Návratu nestojí. Zkoušel jsem ho udat jinde, opět bez úspěchu. A tak jsem se zase vrhl na něco jiného – na Elrika z Melniboné, protože z téhle naprosto zásadní fantasy série Michaela Moorcocka u nás vyšly jenom dva svazky a já chtěl, aby ji čeští čtenáři znali celou.

Ani Elrika jsem tehdy neudal (nicméně na novém vydání dělám právě teď). Oslovoval jsem různá nakladatelství, posléze i bez nabídky konkrétních titulů, ale nikdo o mou práci nestál. Nakonec jsem poslal ukázku z Automatické Alenky do Soutěže Jiřího Levého, kterou každoročně pořádá Obec překladatelů, a získal jsem třetí cenu. To bylo v roce 2008. Zkusil jsem pak nakladatele oslovit ještě jednou a Martin Šust, tehdy zaměstnaný u Laseru, se rozhodl, že mi dá šanci. Oťukal si mě na pár kratších textech a následně jsme navázali dlouholetou spolupráci.

(A ještě drobná technická: literární překladatelé obvykle nebývají zaměstnaní. Dělají zpravidla na živnosťák. Ale jde to i bez něj.)

Jaká byla tebou první přeložená knížka a jak se na svou práci díváš s odstupem času?

První knihou, kterou jsem přeložil celou jen já (a dostal za to zaplaceno), byla sbírka povídek Henryho Kuttnera Elak z Atlantidy. Dnes bych určitě některé věci řešil jinak – přinejmenším verše, které Kuttner citoval, by to potřebovaly jako sůl. A určitě jsem tam naflákal nějaké nepravé vedlejší věty. Líp to teď nezhodnotím, musel bych si to po sobě zase přečíst. Ale asi to nebyla úplná hrůza – vím, že existují jedinci, kterým ten překlad sedl (zdravím Borise Hokra). Já na tu knihu vzpomínám rád, poněvadž jsem tehdy poprvé a naposledy neřešil termín odevzdání a užil si to pěkně beze stresu.

Začínal jsi rovnou na fantastice, nebo máš zkušenosti i s jinými žánry? Byl jsi „fantazák“ odjakživa, nebo ses k tomuto typu literatury dostal právě díky překladatelským zakázkám?

Fantastiku hltám už od dětství, takže jsem ji chtěl i překládat. Větší zkušenosti s překládáním jiných žánrů jsem získal až potom, co musel Laser pod vedením Tomáše Jirkovského ukončit činnost. To jsem přeložil několik detektivek, než jsem se ke své milované fantastice vrátil u nakladatelství Perseus a Host. A pak Laser zase vstal z mrtvých a začal mi servírovat pokračování sérií, které jsme předtím nestihli dokončit, a opět si jí tak můžu užívat zcela do sytosti.

Může se podle tebe stát překladatelem knih někdo, kdo v nějakém věku nepropadl čtení jako takovému? Znáš nějaké kolegy, kteří to prostě „roboticky“ dělají jako práci a přitom nejsou do literatury nijak zvlášť zainteresovaní?

Možné je asi všechno, ale nikoho takového neznám. Literární překlad je dřina, člověk nad ním stráví spoustu času a honoráře nejsou vysoké (oproti takzvaným komerčním překladům jsou vyloženě směšné). Je to práce pro srdcaře. Kdo ji nemiluje, ten u ní nevydrží.

Vím, že jsi velkým fanouškem R. E. Howarda. Kdo jsou tví další „koně“, bez kterých by ses cítil ochuzen, kdyby sis k nim nenašel cestu?

Ty hlavní jsem už zmínil – Michael Moorcock, Jeff Noon. Dál třeba Lewis Carroll, Roger Zelazny. Z temněji laděných H. P. Lovecraft, Thomas Ligotti. Mimo fantastiku Vladimir Nabokov, Ladislav Fuks, Henry Rollins, W. S. Burroughs, Eric Paul… Zákeřná otázka! Ani nevíš, jak dlouho jsem tuhle odpověď upravoval, aby ten výčet nedosáhl neúnosných rozměrů.

Obecná představa překladatele je asociální podivín, co sedí v knihách, dokud si nezničí zrak. Jak jsi na tom ty? A jak relaxuješ od těch všech knih, vět, slov a písmenek?

Já jsem přesně ten asociální podivín. Po práci na překladu si rád odpočinu u dobré knihy! Abych si to trochu zpestřil, dám si sem tam nějaký ten komiks. Poslední dobou tedy překládám dlouho do noci, protože přes den mě často zaměstnávají dcerušky – to znamená, že po práci se většinou hned svalím do postele a už nečtu. Kompenzuju to poslechem audioknih při venčení psa nebo při běhání.

Běhat jsem začal, abych na tom svém překladatelském křesle úplně nesešel. Je to teď můj největší relax, protože si u toho buď poslechnu nějakou tu povídku, nebo si pustím hudbu a vypnu mozek.

Taky si rád zazpívám – většinou při vaření, uklízení nebo nějaké jiné činnosti.

Před nedávnem jsi založil vlastní nakladatelství Medusa. Co tě k tomu vedlo a jak bys charakterizoval směr, kterým se coby vydavatel hodláš ubírat?

Knihy jsem chtěl dělat už dávno, ale nijak jsem na to nespěchal, chyběl mi potřebný impulz. Ten přišel s pandemií. Chvíli to vypadalo na konec světa, tak jsem si řekl, že už to není kam odkládat. Navíc se všichni učili péct chleba a podobně, a já se taky chtěl naučit něco nového! Ne, vážně, byl tu ještě fakt, že když se zavřela knihkupectví, knižním světem přestaly proudit peníze a spoustě překladatelů pozastavovali nebo rušili projekty s tím, že asi nebude na honoráře. Nechtěl jsem čekat, až to postihne i mě, a tak jsem se pustil do téhle šílenosti.

Co se týče směřování – mám rád divné knihy vybočující z tradičních šablon, texty, které nejsou jako přes kopírák, ale přináší něco nového, neotřelého. Chci na náš trh dostávat klenoty, které by u mainstreamových nakladatelství neměly šanci a bez pomoci nějakého nadšence se k nám zřejmě nikdy nedostaly, jelikož jsou příliš osobité a nemají takový ten bestsellerový potenciál.

Pokud jde o žánrové zaměření, nemám příliš v lásce škatulkování, a proto přirozeně tíhnu k weird fiction. Ta si bere, co zrovna potřebuje, z hororu, fantasy i sci-fi, a umí to krásně propojit. Navíc tyhle texty mnohdy nebývají „jenom“ zábavné, ale oplývají i literárními kvalitami, jaké obvykle vyhledávají nežánroví čtenáři. Nechtěl bych se však omezovat jenom na podivno, jak se tomu česky říká. V hledáčku mám i pohádkovou fantasy, bizarní či dekadentní dílka, detektivky, dobrodružné příběhy i zcela nežánrové věci. Jenom tedy postupuju hlemýždím tempem, protože nakladatele dělám ve volném čase a toho moc nemám, takže na nějaké rozvětvení si moje ctěné čtenářstvo bude muset ještě nějakou dobu počkat.

Vzhledem k tomu, že jsou ve tvém portfoliu zatím jen dva tituly, oba v krátkosti představ.

Jako první vyšla Tráva americké autorky Anyi Martinové. Je to příběh ženy, které zemře bývalý manžel – člověk, s nímž prožila dlouhá léta, ale ze kterého se posléze stal domácí násilník. A protože není, kdo jiný by se postaral o jeho poslední záležitosti, ujme se toho ona. Setkáváme se s ní ve chvíli, kdy si myslela, že už tuhle nepříjemnou kapitolu svého života uzavřela. Jak se ale ukáže, problém nebyl ani tak vyřešený, jako spíš vytěsněný a ona musí své trauma začít zpracovávat nanovo. Zavře se doma, a aby si ulevila od stresu, hulí trávu – a vtom se začnou dít divné věci, protože z návštěvy márnice, kde byla svého ex identifikovat, se zřejmě nevrátila tak úplně sama.

Druhým kouskem je ironicky Ta, co jde první rovněž americké autorky Livie Llewellynové. Vypráví o frustrované zaměstnankyni jistého nakladatelství, která už má své ubíjející práce tak akorát dost. Aby toho nebylo málo, žije ve špinavé průmyslové megalopoli ve světě, do něhož pronikly lovecraftovské entity. A má před sebou poslední den v práci, možná poslední den vůbec, protože Ministerstvo porodnictví rozhodlo, že nadešel čas posunout sepětí města s tajemnými mýty na další úroveň. Naše antihrdinka má ovšem tužší kořínek, než by se mohlo zdát.

Obě knihy jsou novely v kapesním formátu. Je to směr, kterého se hodláš držet, nebo máš v plánu i pořádné bichle? Proč jsi vlastně začal tímto malým formátem?

Já mám tyhle kratší texty rád, nejsem moc na nějakou omáčku okolo, vyhovuje mi, když není v příběhu ani slovo navíc. Jsem asi trochu poznamenaný tím, že nemám na čtení tolik času, kolik by se mi líbilo – o to víc si vážím dobře napsaných povídek a novel. Taky bych ale řekl, že formát novely je pro témata, kterým bych se chtěl věnovat, naprosto ideální.

Pokud jde o fyzické rozměry, opravdu jsem chtěl, aby se ty knihy vešly do kapsy. Já nedám bez knihy ani ránu, beru si s sebou něco na čtení, ať jdu kamkoli, a kniha do kapsy je uživatelsky vždycky příjemnější než taková, která vyžaduje zavazadlo.

Do budoucna tlustospisy nevylučuju, ale ani je aktivně nevyhledávám. Jde mi hlavně o to, aby daná kniha byla prostě dobrá.

Obě knihy jsou z dílny autorek. Máš v plánu se specializovat na ženskou literaturu? Proč sis vlastně vybral ženy? Myslíš, že jejich způsob uvažování a psaní je něco, co tady chybí? Co tě na tom fascinuje?

Zrovna třeba v rámci weird fiction jsou ženy takovým svěžím větrem, který žánru vdechuje nový život. Anya Martin je jednou z těch, jež umějí prostředky podivna plně využít nikoli k vyvolání dnes už dobře známé hrůzy v makroměřítku širého vesmíru, nýbrž v mikrokosmu intimních vztahů.

Anya Martin

Livia Llewellyn je zase takovou ženskou odpovědí na Lovecrafta – to mě velice baví. Lovecraft jako by se ženami nechtěl nic mít a ve své tvorbě se jim vyhýbal. A Llewellyn si klidně napíše plnokrevnou lovecraftovinu se vším všudy, ale do hlavní role postaví ženu a i zdroje strachu u ní bývají ženské – vyplývají třeba z naší reprodukční biologie. Když něco takového zasadíte do světa Mýtu Cthulhu, čekají vás nebývalé hrůzy.

Jak říkám, svěží vítr namísto nekonečného omílání stále stejných věcí. A taky jsem chtěl, aby se Medusa (přinejmenším prozatím, ve své hlavní edici) věnovala příběhům obětí. Tady mají ženy nad muži smutnou převahu – rád bych totiž zaměřil svou pozornost například na temnější stránky lidské sexuality.

Ale aby bylo jasno, proti mužům nic nemám a nepochybně nějakého autora časem vydám. I po nějaké té nebinární osobě pokukuju, když jsme u toho.

U obou knih mě zaujal hudební playlist dodaný přímo autorkami, který předkládá nahrávky, jež jim během psaní vytvářely tvůrčí atmosféru a náladu. Jak jsi na tento pozoruhodný nápad přišel a hodláš v tom pokračovat? Poslouchal jsi ty playlisty a zaujala tě nějaká muzika, kterou si dosud neznal?

U první knihy, Trávy, přišla s nápadem přidat do ní playlist sama Anya Martin. Bavili jsme se o tom, že bych chtěl její novelu doplnit nějakým bonusovým textem, protože je podle mě opravdu výjimečná. Chtěl jsem tuto výjimečnost ještě zdůraznit (to je mimochodem jeden z důvodů, proč jsem Trávu vydal samostatně, a ne ve sbírce, kde by byla jedním textem z mnoha – chtěl jsem, aby se na ni čtenáři plně soustředili a jejich pozornost nic nerozptylovalo), a tak jsme se dohodli, že oslovíme další vynikající autorku Gwendolyn Kisteovou, jestli by pro nás nenapsala předmluvu.

Anya následně přišla s tím, že pro české vydání napíše i doslov, ve kterém objasní, jak novela vznikala a nakolik je osobní a inspirovaná skutečnými událostmi. A posléze ji napadlo přihodit ještě soundtrack a já byl z toho nápadu nadšený, protože Anya je mimo jiné hudební publicistka, hudbu miluje a má v ní velký rozhled. Playlist jsem nakonec obdržel až ve chvíli, kdy jsem měl překlad víceméně hotový, ale poslouchal jsem ho, když jsem pak zpracovával redakční úpravy, a postupně jsem si naprostou většinu skladeb zamiloval. Občas si ten soundtrack pouštím jen tak, jako takové výběrové album.

Livia Llewellyn se zase v jednom podcastu zmínila, že si vytváří playlisty ke všemu, co píše – toho nešlo nevyužít. Stejně jako v případě Trávy jsem spoustu skladeb neznal a většinu z nich jsem si velice oblíbil.

Otázka je, jestli s těmi playlisty pokračovat u dalších knih. Asi se o to budu snažit jenom v rámci této edice (edice M), která by se měla stát takovou výkladní skříní Medusy. Respektive se autora vždycky zeptám, co on na to. V případě autorů, kteří už nejsou mezi námi, playlist zřejmě nebude.

Jak osobně vnímáš postavení a přínos malých nakladatelství na našem knižním trhu? A jakou dostáváš zpětnou vazbu na tebou vydané tituly?

Malí nakladatelé jsou důležití pro udržení rozmanité knižní nabídky. Obzvlášť v současnosti, když s trhem zametl covid a teď se k tomu přidávají ještě následky Putinovy agrese. Nakladatelé s množstvím zaměstnanců a provozních prostor musejí utahovat opasky. Pud sebezáchovy jim velí jít na jistotu a volit líbivější knihy, kterých se zaručeně prodá víc. Na mě to tak tvrdě nedopadá, netisknu v tak velkých nákladech, takže dokážu přežít bez větší újmy a dál vydávat knihy pro čtenáře s menšinovým vkusem. Nedělám si iluze o svém dosahu, ale přispívám svou troškou do mlýna, aby u nás bylo z čeho vybírat a čtenáři mohli sáhnout i po něčem jiném než bestsellerech psaných trhu na míru.

Livia Llewellyn

Ohlasy na moje knihy jsou zatím vesměs dobré. Vyšlo docela dost recenzí, stačí si je dohledat třeba na Databázi knih. Jediné negativní reakce se nesou v duchu „kniha byla krátká, chci víc“. Uvidíme, až vydám nějakou větší úleťárnu!

Podle čeho si vybíráš, co vydáš? Co je pro tebe osobně tím rozhodujícím faktorem?

Mám rád, když knihy přinášejí něco, co tu ještě nebylo. Zároveň jdu po textech, které jsou buď dobře vypointované, nebo mají určité estetické kvality. V ideálním případě obojí. Skvělých knih, které bych chtěl přeložit, je spousta, ale když výběr zúžím na ty, co dávají smysl při mých časových a finančních možnostech, vybírám nakonec z textů, které mě zasáhnou tak silně, že je prostě vydat musím. Dalo by se říct, že vydávám, co bych sám chtěl číst, a snažím se to dostat k podobně naladěným lidem.

Na jakých překladech aktuálně pracuješ a na co se můžeme těšit pod hlavičkou Medusy?

Právě překládám Pevnost Perly od Michaela Moorcocka, druhý román s Elrikem z Melniboné, který nakladatelství Mystery Press vydá v omnibusu. Počkejte si na to! Pro mě to bude splněný sen.

Co se týče Medusy – moc asi nepotěším, ale vyjednávání o právech na další knihu se hrozně vleče. Navíc z miliardy nejrůznějších důvodů poslední dobou nestíhám překládat tak rychle, jak by se mi líbilo, takže si na další medusovku ještě chvíli počkáte.

Ale abych čtenáře úplně nevyhladověl, chystám pro jeden časopis překlad jisté extrémní povídky Livie Llewellynové (a ve stejném čísle s ní vyjde i obsáhlý rozhovor) a pro jiný zase oceněnou povídku Gwendolyn Kisteové (té už jsme na našem webu vydali vynikající kousek Všemožné způsoby, jak umrtvit holku. Ani jednu byste si neměli nechat ujít, ale víc zatím neprozradím. Jestli chcete být v obraze, sledujte Medusu na sociálních sítích a taky navštivte www.knihymedusa.cz a přihlaste se k odběru newsletteru!

autor: Roman Bílek

foto: Jiří Votava