Rozhovor s Jonathanem Starkem, autorem nástupce série Lone Wolf
Lovkyně je nová trilogie zasazená do světa Magnamundu. Světa, který dobře znají fanoušci fantasy knih z 80. let. V roce 1984 vydal Joe Dever svůj první gamebook Lone Wolf, Osamělý vlk. Tato série pokračovala až dlouho do budoucnosti. Celkem vyšlo 32 knih. Deverova práce naštěstí ani po čtyřiceti letech neztratila své věrné fanoušky a z mnohých nyní vyrůstají noví autoři. Mezi nimi například i Jonathan Stark, jehož trilogie Lovkyně je úctyhodným nástupcem Deverova nesmrtelného díla.
Setkali jsme se s autorem trilogie Lovkyně a položili mu několik otázek. Odpovědi na nejčastější témata naleznete v následujícím rozhovoru (rozhovor je přeložen z originálního rozhovoru pro Holmgard Press).
Začněme o tobě, Jonathane. Jaká je tvoje dosavadní zkušenost se sérií Lone Wolf a co tě inspirovalo k tomu, že jsi chtěl napsat vlastní příběh ze světa Magnamundu?
Pro dítě, které bylo velmi nejisté a trochu vyděděné, byl Magnamund místem, kde jsem mohl být hrdinou a cítit se bezpečně... pokud jsem se držel dál od lodí. První knihu jsem přečetl, když mi bylo osm, a už nikdy jsem je nepřestal číst. Ve skutečnosti mě svět Magnamundu neinspiroval ke psaní. Jednoduše jsem Magnamund nikdy neopustil.
Co bylo tvou inspirací při psaní Lovkyně?
Přitahuje mě tragédie. Nejspíš proto, že jeden z mých prvních čtenářských zážitků, je masakr mých bratrů a sester z řádu Kai. Díky, Joe! Myslím, že klíčem k úspěšné tragédii je otázka volby versus svobodné vůle. Dobrá tragédie vždycky vyvolává otázku, zda šlo něco udělat lépe. A gamebooky si tuto otázku ze své podstaty kladou vždy. V Lovkyni jsem chtěl tento konflikt skutečně vyostřit – je to série, která se ptá, zda můžeme změnit svůj osud.
Pověz nám něco o postavách tvé série. Všechny se zdají být tak různorodé, složité a zároveň zapadají do příběhu a posouvají ho kupředu. Máš nějakou oblíbenou postavu?
Nechtěl jsem při zalidňování série vytvářet klišé – Magnamund je bohatý svět a zaslouží si něco lepšího. Každou postavu jsem důkladně promýšlel. Nechtěl jsem hned skočit po prvním nápadu, který mi vyvstal na mysli. Kladl jsem si otázky typu: „Mohl by tuto roli hrát příslušník jiného pohlaví? Nebo někdo starší? Někdo, kdo je vtipný namísto vážného?“ Výsledkem nakonec byla spousta překvapivých zvratů – postavy se například dostaly tam, kde jsem je původně vůbec nezamýšlel.
I přesto je moje nejoblíbenější postava ta, kterou znám již velmi dlouho. Bratr Cathar je kouzelník Bratrstva mágů. Je roztomile naivní, ale dostatečně uvědomělý, aby to o sobě věděl, ale zároveň příliš roztěkaný, než aby s tím něco dělal. Je výtvorem fanouška hry na hrdiny, který tuto postavu vytvořil před více než deseti lety pro hru původního RPG, D20 Lone Wolf. Hru jsem vedl jen několikrát, ale od té doby se Cathar objevil v mnoha dalších světech. Do Magnamundu ale skutečně patří. Jsem rád, že jsem ho mohl přivést domů.
Napsat i jediný gamebook může být výzva, zvlášť když ho píšeš poprvé. Ty jsi napsal celou trilogii. S jakými překážkami a problémy ses během psaní setkal? Jak jsi je překonali?
U Lovkyně jsem hodně přepisoval. Nejméně 50 % každé knihy prošlo kompletním přepisováním, než se vůbec dostala do fáze editace a korektur. Zpočátku jsem si myslel, že přepisování je známkou špatného plánování... ale nakonec jsem si uvědomil, že je to proces. Můj tvůrčí proces. Sednu si a napíšu knihu, která mi odhalí problémy. Jakmile je začnu vidět, přepíšu ji. Nejtěžší bylo naučit se to přijmout a smířit se s tím. Není to známka selhání, nýbrž prostředek k dosažení lepšího výsledku.
V souvislosti s tvými výzvami – můžeš nás obeznámit s tvým tvůrčím procesem? Každý autor dělá věci trochu jinak. Co tedy pro tebe znamená *tvůrčí den*?
Psaní není mým denním zaměstnáním, takže ho musím skloubit s prací na 40 hodin týdně a výchovou dvouletého syna Tarana. Hodně píšu v noci a v pracovních pauzách. Mám hromadu sešitů, které nosím s sebou. Když pracuji na gamebooku, neustále si zapisuji sekce a poznámky a vytvářím vývojové diagramy. Píšu velké osnovy celkového příběhu a z nich pak lineárně píšu dobrodružství, jako kdybych ho hrál a prozkoumával každou cestu za pochodu.
Používám tři programy: Dokumenty Google pro vlastní psaní, program pro interaktivní fikci Twine pro rozvržení cest a tabulku pro sledování předmětů, stop a počtu použití jednotlivých dovedností (abych se pokusil udržet rovnováhu). Snažím se psát 3-4 odkazy denně s vědomím, že zhruba u 50 nebo 100 odkazů pravděpodobně narazím na spoustu problémů se zápletkou a budu muset přepsat vše, co jsem do té doby udělal. Někdy jsem s prací nespokojený. To je pocit, který mě varuje, že je třeba něco přepsat. Je to signál, abych se šel projít a pokusil se přijít na to, v čem je problém.
A na závěr, co mohou fanoušci očekávat při čtení série Lovkyně? Jak se tyto knihy liší od série Osamělého vlka? V čem jsou si podobné? V čem je Lovkyně jedinečným novým přírůstkem do ságy?
Série Lone Wolf, Osamělý vlk, je příběhem postavy hledající spásu. Na samém začátku série si uvědomí, kým je, a z Tichého vlka se stane Osamělým vlkem. Tato série pozoruhodně končí zrodem Nového řádu Kai. Lone Wolf už není sám. Tento rys sdílí i Lovkyně: na začátku série je velmi osamělá. V čem se však knihy především liší, je to, že hráč rozhoduje, kde příběh Lovkyně končí. V Lovkyni je spousta tajemství a různých cest k prozkoumání.
Doporučuji čtenářům, aby si gamebook zahráli vícekrát a vyzkoušeli různé volby – záleží na nich, a mnohé ve velké míře ovlivní celkový příběh. A to dokonce i v tom, jaký druh Loveckého umění si na začátku zvolíte.
překlad Eva Lassler
