Stíny Kraje: rozhovor s tvůrci filmu

Tolkienův svět v českých luzích a hájích žije vskutku bohatým kulturním životem. Dřív než Adolf Born svezl Macha a Šebestovou po zábradlí, měl za sebou ilustrátorskou zkušenost z kresleného Hobita. To bylo dávno, snad už v druhém věku… V roce 2020 vznikl fan film Roh Gondoru. Mezitím se v malebné přírodě Orlických hor začala klubat první hobití nora, která se později rozrostla o celou vesničku Český Hobitín, vznikly 2 projekty na HitHitu a posléze i celý fanouškovský film Stíny Kraje, který měl letos premiéru a je již ke zhlédnutí na YouTube. O Stínech Kraje si dnes budu povídat s tvůrci, Svatoslavem Hofmanem a Jaroslavem Klejzarem.

Stíny Kraje jsem viděla a nevynechala ani film o filmu. Určitě doporučuju obojí. Na konci jsem si přála, aby byl film delší a zápletka rozvinutější. A rozhodně to nemyslím jako kritiku, právě naopak – film mě překvapil jak kvalitními záběry a hereckými výkony, tak parádním scénářem, který i s omezeným rozpočtem vykouzlil napínavý příběh, u kterého by si člověk přál ještě nějakou dobu zůstat.

Diváka na první dobrou zaujme dramatické střídání poetiky venkova a bezstarostného bytí hobitů s tajemným nebezpečím skrytým ve stínu okolních lesů. Stačí 1 hobití krůček z kvetoucí louky do temného lesa a bezstarostnost je pryč, diváka rázem obklopí tajemná, někdy až hororová atmosféra. A co by to bylo za příběh z Kraje, kdyby se mezi hobity nenašel rebel, resp. rebelka, která strká nos tam, kde nemá.

Ale už vás nebudu zbytečně napínat a konečně zavalím autory hromádkou dotazů. Na začátek prozradí tvůrci něco málo o sobě, abychom se ujistili, že tvůrci filmu nejsou žádné Přízraky, ale skuteční lidé.

Jardo a Sváťo, jak zapadají Stíny Kraje a Tolkienova Středozem do vašeho života?

Začnem zhurta. Proč příběh o hobitech, proč ne třeba o trpaslících a elfech?

J: Myslím, a teď budu mluvit sice za sebe, ale Sváťa nejspíš bude souhlasit, že se s Tolkienovými hobity oba dokážeme v něčem ztotožnit. Mám rád svůj klid, rád si zajdu poklábosit do hospody, ale zároveň si přijdu tak nějak „jinej“, trochu jako když se ti čtyři vrátili z výpravy domů do Zeleného draka a už mezi ostatní moc nezapadali. Ty hlavní Tolkienovy příběhy jsou navíc z velké části psané z hobití perspektivy, takže nabízejí dost prostoru pro fanouškovské zpracování. A když člověk potká blázna, co si staví nory na svahu za barákem, je to už moc silná kombinace.

S: Ty nory v mém případě asi mluví za vše, a tak jako Jára se s hobity ztotožňuju nejvíc. Dětství strávené v Šedivinách, kde dodnes čas ještě ubíhá svým poklidným tempem, lidé staví panáky ze sena a sečou louky kosou, louky září pestrobarevným kvítím a ze strání skáčou potůčky, bylo v mém případě přímým pojítkem s Krajem. Ty nory byly vlastně už jen takový doplněk, abych nepochyboval o tom, že žiju v opravdovém Kraji, kam trpaslík nebo elf obvykle nezabloudí, jen občas se tu mihne nějaký člověk.

Do jakého období Středozemě je příběh zasazen? Jaké knihy a filmy vás inspirovaly?

J: Všichni zasvěcení vědí, že mezi Bilbovým návratem od Osamělé hory a Frodovým odchodem do Roklinky uplyne spousta let. Z různých náznaků ve Společenstvu prstenu, ale i v Silmarillionu a Nedokončených příbězích jsme si zkusili představit, jak by přítomnost Prstenu a těch, které přitahuje, mohla v Kraji ovlivnit i někoho jiného, než kdo je součástí hlavního příběhu. Zasadili jsme proto náš film do blíž nespecifikované části Kraje právě v tomto období.

S: To, že se příběh odehrává v blíže neurčené hobití vesnici, je zcela zásadní. Zatímco při tvorbě hobitích staveb jsem byl přímo inspirovaný filmy a ilustracemi knih (v obou případech jsou pod ilustracemi podepsaní výtvarníci Alan Lee a John Howe), takže jsem vesničku pojmenoval Český Hobitín, v našem filmu se o Hobitín nejedná, což by mohlo být pro někoho možná trochu matoucí. Při natáčení jsme se inspirovali některými osvědčenými filmařskými postupy, se kterými pracoval i Peter Jackson, ale jinak jsme se snažili o to, aby vizuální stránka byla po našem a do existujících filmů jsme se nestylizovali.

Inspirovali vás i nějací konkrétní hobiti z Hobita nebo Pána prstenů?

J: Postava Starého Trousila je inspirovaná jedním hobitem, zmíněným ve Společenstvu, který měl údajně obchodovat se Železným pasem a dodávat mu tabák. Chtěli jsme se ale Tolkienovým postavám převážně vyhnout a přijít s vlastní vsuvkou.

Osobně mám moc rád úvod Společenstva prstenu, kdy se Tolkienův příběh pomalu rozvíjí a hobiti jsou v začátcích svého putování. Přízraky se tam jen tak mimoděk potulují po Kraji a hobiti je, aniž by si uvědomovali podstatu nebezpečí, popisuji jako „divný lidi“, kteří obcházejí kolem. Poklidně a spořádaně žijící Krajané mají navíc hned za humny dost tajuplný a docela nebezpečný hvozd, kterému se vyhýbají. Tohle všechno bylo pro mě velkou inspirací k výběru prostředí a tónu vyprávění, který pro náš film zvolit.

Myslíte, že jako Češi máme k hobitům blízko? Oba pocházíte ze Sudet, vidíte jisté paralely mezi hobity a obyvateli podhůří Orlických hor a Broumovska?

J: Já myslím, že k nim máme docela dost blízko. Věčně se bojíme toho, že nám někdo zvenčí naruší to naše vyhřáté zaprděné místečko doma u kamen, ale zároveň máme na všechno názor a všemu vzdálenému dobře rozumíme. Jako Broumovák vnímám třeba i to, že spousta mladých a perspektivních lidí se do naší rodné končiny vrací, protože ty kořeny, které je k ní pojí, jsou příliš silné. Často, pro mě překvapivě, platí – ve světě je sice dobře, ale doma v Kraji nejlíp.

S: Myslím si, že já tu podobnost vnímám nejvíc tak, že starousedlíci žijící na horách mají trochu blíž k přirozenějšímu způsobu života a ten každodenní kontakt s přírodou a krajinou je tu zřejmý. To je samozřejmě typické pro mnoho oblastí, ale ty hory jsou před civilizačním chaosem přeci jen ještě trochu víc chráněné. Pořád tu můžeme vidět věci, které se prostě v čase moc nemění, podobně jako se nemění život hobitů.

Sváťo, vybudoval jste Český Hobitín na zahradě své rodiny. Jak se na váš nápad doma dívali?

S: Musím říct, že mě ve všem hodně podporovali a pomáhali s výstavbou a udržováním kulis, jak jen to šlo. Protože za covidu k nám chodilo příliš mnoho turistů a bylo potřeba, abychom zvládli obdarovat všechny naše přispěvatele, kteří si za svou odměnu zvolili přespání v Hobitíně, tak to bylo pro všechny u nás doma docela vyčerpávající, ale zvládli jsme to myslím dobře, i když to bylo místy náročné.

Stavěl jste první hobití noru už se záměrem natočit fanouškovský film? Nebo nápad s filmem přišel později?

S: Ono to šlo všechno tak nějak ruku v ruce. U první nory jsem věděl, že bych ji chtěl použít jako kulisu pro nějakou audiovizuální věc, potom jsme se seznámili s Járou a další stavby už vznikaly speciálně pro film. Hodně jsem při stavbě a různých úpravách rekvizit myslel na to, kde bude kamera a jak se bude pohybovat, stejně tak bylo nutné vědět, kde budou herci, protože bylo důležité pracovat s přirozenou perspektivou tak, abychom vytvořili iluzi opravdové hobití vesničky.

Jardo, film už je nějakou dobu k vidění na YouTube. Jaké jste zaznamenal reakce? Překvapilo vás něco?

J: Zaznamenal jsem převážně pozitivní reakce, až mě to, přiznám se, docela překvapilo. Čekal jsem, že film se spoustě lidem nebude líbit. Zaprvé že příběh bude hůř pochopitelný – protože nápadů bylo moc, kdežto zkušeností a dovedností rozhodně míň. Ale hlavně jsem měl obavu, že pro die-hard fanoušky Tolkiena bude chování hobitů spolu s pointou příběhu Stínů Kraje možná až moc přemrštěné. Jsem rád, že lidem, co to viděli, se líbí vizuál a stylizace, protože nám zabral nejvíc času a pracovali na něm talentovaní lidé, ale zároveň mě těší, že i můj styl vyprávění dokázal někdo rozluštit a příběh ho zaujal.

Odnesli jste si z natáčení nějaké zkušenosti? Za co byste se pochválili, a co byste možná udělali jinak?

S: V mém případě to byla určitě velká zkušenost, co se týče práce s filmovou technikou a zkušenějšími kolegy z oboru. Samozřejmě si zpětně člověk vždycky může říct, co by udělal jinak, ale myslím si, že jsme tenkrát při natáčení maximálně využili toho, co jsme měli k dispozici. A obrovská zkušenost to byla v tom, kolik lidí bylo do natáčení zapojeno, přeci jen se na place mnohdy najednou pohybovalo i dvacet a více lidí.

J: Myslím, že jsme se přes malé zkušenosti a finanční možnosti vždycky nějak zvládli adaptovat na nastalou situaci, a to i když jsme každý zastávali hned několik profesí najednou. Byť třeba scénář jsme měnili na koleni snad každý natáčecí den podle toho, co se nepovedlo nebo nestihlo, a v postprodukci jsme bojovali s nedostatkem pracovní síly, podařilo se nám to celé dotáhnout a dokončit. Jsem vděčný za to, kolik nám k výsledku pomohlo lidí, speciálně v Šedivinách, a kolik mi to všechno dalo nového. Nejradši bych se býval při tom natáčení učil rychleji, a celé by to možná bylo hladší a netrvalo sto let, ale to tak asi bývá.

Aby se stal obyčejný člověk neobyčejným hobitem, jak náročné bylo odbavit tolik chlupatých hobitích nohou a uší?

S: Byl to ze začátku hodně pokus omyl. U herců, kteří měli dlouhé vlasy, jsme měli jen takové špičky uší, ale u krátkovlasých herců jsme jim museli ucho odlít se sádry a potom s pomocí věrného odlitku udělat uši z latexu, které přesně sedly na konkrétní ucho. Protože byly tyto uši velmi křehké, bylo potřeba vytvořit víc kopií. V postprodukci potom bylo při barvení velmi náročné uši sladit s barvou pleti, protože na kameře to vždy vypadá trochu jinak. U nohou jsme to dělali tak, že jsme v detailních záběrech nanesli na nohy hobitů chlupy a špínu, aby měly hobití vzhled. Zatímco v záběrech celků to nemuselo být příliš detailní, v bližších záběrech bylo potřeba věnovat nohám víc času, aby byl výsledek přirozený.

Měli hobiti na čepu nějaké speciální pivo? A co Dolanské listí?

J: Jedním z našich partnerů je Pivovar Broumov, který nám v sudu i v lahvích poskytl svoje pivo, které jsme využili při natáčení, u odměn pro přispěvatele i během naší dotočné. Jsem moc rád, že jsme mohli využít produkt spjatý s mou domovinou.

S: Co se týče hobitího listí, používali jsme kvalitní tabák a dýmky vyrobené panem Pavlem Holubem speciálně pro film, ale pro účely filmu bylo nutné pomoct si kouřostrojem a správným nasvícením, aby kouř lépe vyniknul.

Jde vidět, že film sklízí nadšené ohlasy českých diváků. Chystáte se s filmem i do zahraničí?

J: Jsme opatrní, nechceme ten film nikomu nějak vnucovat, protože máme úctu k dílům Tolkiena a Jacksona a uvědomujeme si, že se nabízíme široké fanouškovské základně, která sama generuje úspěšná fan díla. Myslíme si ale, že přímo takové projekty, jako je ten náš, zase tolik nevznikají – tedy ne takto postavené na konkrétních lokacích a kulisách. Nejradši bych byl, aby si Stíny Kraje samy našly cestu k bláznům do Tolkienova světa, pokud je zaujmou. Anglické titulky k filmu na YouTube už jsou, verze titulků v dalších cizích jazycích plánujeme taky.

Film o filmu docela podrobně popisuje, kolik práce, ale taky radosti natáčení filmu přineslo. Plánujete v blízké budoucnosti další fanouškovský film, ať už s hobití tematikou, nebo jinou?

J: Do Stínů Kraje jsme se pustili v unikátním životním období, kdy jsme měli hodně času, síly, žádné závazky a všechno kolem bylo, řekněme, ještě finančně dostupné. Neumím si představit, že bychom někdy podobný projekt zopakovali.

S: Fanouškovský film podobného rozsahu si taky neumím představit, protože to je věc, do které člověk musí být dlouhodobě ponořený a jak říká Jára, v našem případě to bylo specifické životní období. Určitě se chci natáčení věnovat i nadále, ale časem jsem zjistil, že mě to víc táhne k natáčení přírody, kde je těch skutečných kouzel tolik, že člověk nemusí utíkat do žádného fikčního světa. Myslím si totiž, že ve Středozemi opravdu žijeme, jen to mnohdy prostě přehlížíme.

Pavla Žižková