Sandman rozsypal písek na Netflixu
Adaptace knih mívají různé podoby a rozhodně se pokaždé nezavděčí všem. U komiksových sérií je to ještě horší. Proč? Jednoduše proto, že tam už dopředu máte vizuál daný a výsledek neporovnáváte jen s tím, jak jste si to sami představovali, ale také s již kreslíři danými mantinely. O filmové adaptaci jedné z nejslavnějších komiksových sérií všech dob, o Sandmanovi, se šeptalo už docela dlouho. Popravdě kdyby se jednalo jen o „celovečerák“, tak si nejsem jistý, jak by to dopadlo.
Mimochodem zajímavé v tomto ohledu je, že jediná povedená adaptace, která se dosud objevila, je studentský krátkometrážní snímek Orfeova pieseň (2013) režírovaný Romanem Gregoričkou. V tomto případě se tvůrci zaměřili pouze na dva z mnoha krátkých příběhů, které v sandmanovském univerzu naleznete. Šlo o povídky Orfeova píseň a Strach z pádu z komiksové knihy Sandman: Báje a odlesky. Filmoví fajnšmekři a fanoušci Sandmana pomlaskávají blahem. Na druhé straně publika pak sedí nezaujatí diváci, kteří mohou být ze snímku lehce zmateni, jelikož neznají kontext.
I proto jsem byl nakonec rád, že Netflix, který po Pánovi snů sáhl, zvolil seriálovou formu. Navíc v první sérii, o které je teď řeč, adaptoval pouze první dvě knihy, které u nás naleznete pod názvy Preludia a Nocturna, a Domeček pro panenky.
Aby bylo mezi námi hned na začátku jasno, řadím se mezi fanoušky původní komiksové série, kterou považuji za jednu z nejlepších všech dob. Za něco takřka posvátného. Počítám se i mezi fanoušky Neila Gaimana, a Sandmana spolu s Nikdykde a Americkými bohy považuji za jeho spisovatelský vrchol. Tyto tři tituly jej vynesly do nebes autorů fantastiky a opatřily jeho jméno zlatým fontem. Můj názor na tohoto autora a jeho dílo není nikterak výjimečný, podobně smýšlejících bude hodně, jako zrnek písku v poušti...
Proto jsem k seriálu přistupoval s pokorou a s tím, že když se na něco příliš těšíte a máte jistá očekávání, může se stát, že ve vás během sledování obrazovky začne klíčit trpké rozčarování. Popravdě Američtí bohové mě coby hraný seriál příliš neuchvátili a po pátém díle jsem to raději vypnul, abych si v nitru zachoval pocit nadšení z výjimečné knihy.
Co vás na seriálu zaujme okamžitě je vizuální styl. Pastva pro oči na vás útočí z každého záběru a pomalu si na seriálu pěstujete závislost. Samozřejmě hlavní je postava samotného Sandmana. Ti, kteří neznají předlohu nebo vyrostli na jiných typech komiksů, budou možná překvapeni, že se nejedná o nějakého neohroženého reka, který předvádí neuvěřitelné výkony v každém možném i nemožném okamžiku.
Sandman je totiž málomluvný přemýšlivý kliďas. Je spíše pozorovatelem a děj pošťouchne pouze v případě, že je to nezbytně nutné a hrozí nějaké nebezpečí. Stará se o svou říši a respektuje zákony Věčných. Je tady od nepaměti, takže i čas vnímá v jiném rozměru. Dokonce i v momentu, kdy jej omylem na své seanci vyvolá a následně uvězní parta fanatických okultistů. Tím začíná vlastně samotný příběh. A věřte, že uvěznit Pána říše snů nese pro mnohé následky, neboť co by bylo lidstvo bez svých snů? K tomuto charakteru mi seriálový představitel Sandmana, Tom Sturridge, naprosto sedí. Jeho oči mají tu správnou nekonečnou hloubku a jeho chladný výraz přidává mnoha scénám další rozměr.
Co se týče obsazení dalších rolí v seriálu, to je námět na mnohem delší diskuzi, než na jakou máme prostor. Takže to zkrátím. Ačkoliv je původní Sandman průkopníkem genderového pohledu na věc sám o sobě, ani tady se netfixovská produkce neostýchala zajít ještě dál. Osobně mi je to jedno. Třeba taková Vivienne Archeampong v roli knihovníka Luciena je parádní a naprosto přesvědčivá. A to i přesto, že mám v mysli pořád její komiksový předobraz, který je vizuálně někde jinde. Naprosto uhrančivý je Boyd Holbrook v roli Korinťana. Tohle je vskutku záporák, ze kterého běhá mráz po zádech. Naproti tomu se za mě vůbec nepovedl Lucifer, kterého hraje hrami o trůny zocelená Gwendoline Christie.
Nevadí mi, že je žena. Koneckonců i ďábel může měnit své podoby. Herecky však přesvědčivá příliš není a místo vládce pekel mi spíš připomíná Mariku Gombitovou zamlada. Její velký souboj se Sandmanem nevyzní tak emocionálně, jak je vykreslen v komiksu.
Podobně by se dala rozebrat každá postava příběhu, ale slíbil jsem, že to vezmu zkrátka. Ještě poukážu na výborné obsazení Stephena Frye (Gilbert), Asima Chaudhry (Ábel) a Kirby Howell-Baptiste (Smrt). Celkově vzato na castingu se někdo pěkně vyřádil.
Pozoruhodné také je, jak se seriál nenápadně snaží ignorovat celý DC vesmír a snaží se být samostatnou komiksovou jednotkou. Za mě to není špatný nápad, ale nemusely by tam být takové neomalené „kličky“, jako když do příběhu místo Johna Constantina alias Hellblazera dorazí půvabná Johanna Constantine. Musím se však přiznat, že jsem si musel dlouho zvykat i na Keanu Reevese, který tuto postavu ztvárnil ve filmu Constantine, neboť původní vizuální předlohou byl zpěvák Sting, a do toho má Keanu setsakra daleko. Navíc ten jeho poker face za všech okolností…
Za zmínku určitě stojí i práce s kamerou a střihy. „Na jeden záběr“ se dokážeme přenést ze středověké krčmy do moderního světa současnosti. Podobně jako u komiksových panelů i zde se umí jednotlivé scény přelévat v prostředí a čase. Střih pak dokáže být velmi svižný a vévodí gradaci vypjatých a napínavých momentů vyprávění.
Morfeus, jak se také Sandmanovi říká, prochází jednotlivými epizodami bez zaváhání, ale to samé se nedá říct o celkovém tempu seriálu. Až do páté epizody Nonstop děj výrazně graduje. Ovšem u sedmé a osmé epizody se děj až příliš nečekaně zvolní, a divák má poprvé pocit, že tady tvůrci příběh zbytečně natahují. Připomíná to ono pověstné bezvětří před závěrečnou bouří. A ta samozřejmě přichází. Mnohé, o co v první sérii jde, vrcholí v devátém díle Sběratelé, kde se podíváme na konferenci sériových vrahů. A je to věru tak obskurní, jak to zní. Už jen prozradím, že hlavním hostem tohoto neobvyklého conu bude Korinťan. Poslední díl Ztracená srdce dle očekávání otevírá prostor pro další pokračovaní, ale koná tak velmi emotivně a s grácií. Jednoduše se nechcete loučit, zároveň už teď jste plni očekávání, co přijde dál.
Netflixovský seriálový Sandman je jednou z nejlepších komiksových adaptací vůbec. Jistě, má i své zápory, může zklamat někoho, kdo čekal „doslovné“ převyprávění, možná se v seriálu někdo taky ztratí, ale většina fanoušků dá palec nahoru. Řadím se mezi ně, i když bych si taky dokázal „kopnout“. Jenže v nekončící megalomanské vlně prvoplánové zábavy, která se na nás odevšad valí, se jedná o blyštivou perlu, která si zaslouží úctu. Navíc seriál dokázal vyhmátnout to, co pro fanoušky činí Gaimanovu tvorbu přitažlivou, a postavil na tom své základy. Zapojil ony fantastické, náboženské a mýtické prvky, které čtenáře ke Gaimanovi přitahují jako světlo můry, a hlavně je dokázal podat a prodat.
Sám Neil Gaiman se na tvorbě seriálu podílel, ale co to v praxi přesně znamená, můžeme jen hádat. Pod samotným scénářem jsou podepsaní hlavně David S. Goyer a Allan Heinberg. Také mě potěšilo zapojení gaimanovského tvůrčího schématu, kdy se nějaká postava v určitém díle jen mihne a vy ji nepokládáte za nijak důležitou, abyste za pár epizod zjistili, že její úloha je naopak stěžejní. Seriál dokáže i dojmout, ale snaží se to nepřehánět, a vesměs se mu to i daří. Pokud si zachová vysoko položenou laťku kvality nastavenou první sérií i do budoucna, jistě se máme na co těšit. Zatím můžeme zavřít oči, rozsypat písek a snít.
autor Roman Bílek
