Star Trek: Resurgence - skvělý trek v mizerném kabátě

Když se řekne Star Trek, málokdo si jako první představí nějakou počítačovou hru. Ale světe div se, existuje jich celá řada! V roce 2023 se na seznam počinů jako Star Trek Online, Bridge Commander, Armada, Away Team apod., zařadila hra nová, adventura Star Trek: Resurgence, vyvinutá Dramatic Labs. Láká především na silný prožitek a rozhodnutí, na kterých skutečně záleží.

Neutrální zóna

Ve hře Star Trek: Resurgence se ujmete rolí dvou důstojníků – komandéra Jary Rydek (Krizia Bajos), poloviční kobliadky, která přijme pozici Jedničky na USS Resolute, a poddůstojníka inženýrské sekce, Cartera Diaze (Josh Keaton). Posádka Resolute si před nedávnem prošla poměrně stresujícím zážitkem (více o tom vypráví prequelové komiksy Andrewa Granta) a autorita kapitána Zacharyho Solana (Jim Meskimen), stejně jako jeho kariéra, visí na vlásku. V narativu sledujeme dvě jasně dané linky. První od Jary, která musí neustále odolávat nedůvěře a pochybnostem, a Carterovu, kdy jeho obyčejný poddůstojnický život vezme za své a stane se významným hybatelem širšího děje.

Základem hry je především prožitek z příběhu. Dialogové možnosti, hádanky, plížení a dokonce i střelba, to všechno k ST: Resurgence patří. Neúspěšné sekvence lze znovu spustit z kontrolního bodu v jakémsi „bezpečném“ story módu a ušetřit si tak jistá trápení. Neexistuje však možnost vrátit se do předchozích kapitol a učinit jiná rozhodnutí. A to je jen špička ledovce. Čím mě hra zaujala na příběhu, absolutně zabíjí velmi, velmi špatným ovládáním a chybami v herním designu, na které upozorňují dokonce i knihy pro začátečníky.

Chcete vědět víc?

Žlutý poplach!

Pokud si chcete hru zahrát a sami vyhodnotit, jak vás bavila, dál ve čtení nepokračujte. Následující odstavce jsou plné spoilerů a především se nejedná o bezbarvou recenzi, ale o čistě subjektivní komentář z pohledu trekkieho, autorky a momentálně také volnočasové studentky gamewritingu a herního designu.

Zvednout štíty, červený poplach!

Star Trek: Resurgence je skvělý. A to myslím zcela upřímně. Co se týče příběhu, jeho komplexnosti, napojení na Star Trek obecně (Spock a Riker), tak na konkrétní epizodu Nové generace (specificky S01E05: The Last Outpost). I co do zábavnosti a množství zvratů, nemám mu tolik co vytknout (o tom málu později). Samozřejmě se tu a tam najde nějaká nudnější pasáž, ale to na celkovém prožitku z příběhu moc nemění.

Již od počátku v kůži Jary Rydek cítíte nevraživost původní posádky USS Resolute. Kdo někdy alespoň trochu sledoval Star Trek ví, že je z velké míry postavený na osobních příbězích posádky a jakákoli změna nebo výměna v personálu se málokdy setká s otevřenou náručí. Přestože by to tak být mělo. V treku se máme všichni rádi, že jo… Ale není to tak.

Jelikož hra tvrdí, že na rozhodnutí záleží, vybrala jsem si, že budu jednat na základě mnou vytvořeného morálního kompasu založeného na letech sledování Star Treku (a ne, Discovery do toho nepočítám). Mé jasně stanovené zásady byly: Respektovat Primární direktivu a respektovat život ve všech jeho podobách. Že potřeby většiny převyšují potřeby jednotlivce. Na prvním místě je vždycky loď a taky by se mělo důvěřovat kapitánovi do té míry, než udělá nějakou generální zhovadilost. Více méně jsem chtěla být něco jako „Riker mínus drama-queen“, jelikož ve dvojdíle To nejlepší z obou světů byl vážně na facku.

Jara je mladá, z Akademie má dobré výsledky (…jak jinak) a Solano si ji vyhlédne jako Jedničku o které věří, že bude loajální. Dle reakcí posádky na jakýkoli souhlas s kapitánem Solanem je zjevné, že nad USS Resolute visí Damoklův meč s nadpisem „vzpoura”. A bylo to právě v těchto chvílích, kdy se objevily moje první „jakože-cože“ reakce.

Být Prvním důstojníkem je velká odpovědnost. Často děláte nepopulární rozhodnutí. Ale…přestože Federace není vojenskou organizací v běžném slova smyslu, hierarchie velení měla vždy vcelku jasná pravidla a respekt je jedním z důležitých aspektů tohoto vztahu.

Takže… opravdu mě uráží, a rozhodnutí nad technickým postupem zpochybňuje, lodní doktorka?

Opravdu na mě dotírá vědecký důstojník a stěžuje si, že jsem si ho po ehm… odvolání kapitána…nevybrala jako Jedničku?

Vážně po mě ječí velitelka ostrahy, která se snaží obhájit (!!!) genocidu celé rasy, přestože rizika pro posádku a loď jsou vlastně zanedbatelná?

Chápu. Gradace je v psaní přirozený postup. Drama je konflikt. Bez konfliktu je příběh „žili šťastně až do smrti“ brutální nuda. Autoři příběhu vás staví do situací, kdy pod tlakem musíte reagovat a poté čelit následkům. Ale na můj vkus by tam mělo být více uzemňujících odpovědí. S doktorkou jsem si poradila, s velitelkou ostrahy nakonec taky, ale nevím, proč mi hra nedovolila jednu výchovnou hlášku i pro vědeckého důstojníka. Takový podivný emocionální průjem absolutně neodpovídal zkušenému důstojníkovi, jakým měl komandér Ben Westbrook (Keith Silverstein) být.

K Diazově lince toho naštěstí ke komentování moc nemám. Diaz je poddůstojník, jeho rozhodnutí jsou často na osobní úrovni. Skrze něj si ale odpočinete od „všichni-mě-nesnáší“ příběhu a zavděčit se snažíte tak maximálně svému vulkánskému šéfovi. Škoda, že v mnou odehrané lince Diaz sice spoustu lidí zachrání, sám sobě už pomoct nedokáže a na můstku Resolute pak na konci hry potkáte Diazovu ufňukanou kolegyni Nili (ta mi hodně lezla krkem).

Celé posádce, připravte se na náraz!

Star Trek: Resurgence získala mezi kritiky spoustu… různorodých ohlasů.

Na jednu stranu je příběh vychvalován do výšin a s tím tvrzením se ztotožňuji. Příběh je skvělý. Ale stokrát víc bych si ho užila, pokud by fungoval jen jako dialogové RPG (nedávno jsem podruhé dohrála Stray Gods a tento typ her mě moc baví).

Hra se každou chvíli snaží, abyste měli pocit, že neztrácíte kontrolu. Nejspíš abyste se za ovladačem nenudili. Takže… co chvíli třeba ujdete pět metrů. A pak se zase spustí desetiminutová dialogová cut-scéna. Běhat je zcela bezpředmětné a reálně to ve hře využijete jednou. A to vlastně díky bezpečnému story módu ani není nutné. Což mě vede k větě, která byla řečená hned na začátku.

Jakmile v misi selžete, začínáte znovu. Buď klasicky nebo v bezpečném story módu. Ale každá pokažená mise začíná cut-scénou. Pořád. Dokola. A nejde ji přeskočit, pokud vím.

V knize The Ultimate Guide To Video Game Writing And Design z roku 2008 je toto explicitně označeno za velmi špatný game design, který hráče irituje. Pod to se podepíšu. Některé cut-scény trvají i 2-3 minuty a to je v herním času spousta promrhaného sezení s prstem levitujícím nad čudlíkem.

Neustále musíte používat nějaká tlačítka. Ale ne logicky, spíš… jak bylo řečeno, abyste se za ovladačem nenudili. Chcete zmáčknout tlačítko na dveřích – klik. Chcete někoho transportovat? Asi tak 10x klik na různé věci, které především nevíte, co dělají a proč. Čeká vás střelecký souboj? Kamera se neustále pohybuje tak, že vám ani nedovolí zaměřit nepřítele.

Já nejsem moc dobrý konzolový hráč, ale můj manžel je a i on uznal, že ovládání je katastrofa. Nevím, jestli by to na PC bylo jiné, ale podle dostupných recenzí spíš ne.

Hra se také snaží vyvolat pocit napětí skrze odpočet pro odpovědi v dialogu. Ale je to klam. Když nic neuděláte, obraz zašedne a hra se zastaví. Uznávám, že je to vhodné pro ty, kdo v angličtině potřebují trochu více času na rozmyšlenou. Jinak je to zcela zbytečná vymoženost a brzy jsem jí začala zneužívat, když jsem si rozhodnutí chtěla „v klidu“ promyslet bez ohledu na to, kolik konzolí mi při tom exploduje do obličeje.

Dalším velmi špatně vyřešeným nastavením bylo ovládání zvuku. Možná pro super-truper sound systém, který vás obklíčí ze všech stran to bylo správně, ale mně velmi často hudba splývala s hlasem postav. Mohla jsem snižovat hlasitost zvuků a hudby, jak jsem chtěla, ale jediná věc, která měla reálně vliv, byl Master volume a ten obsahoval kompletně všechny zvuky. Nebýt titulků, asi bych se kolikrát nedopídila, co mi kdo šeptá do ouška skrze právě gradující orgie smyčcového kvartetu.

Posledním povzdechem nad technickou stránkou hry pak bude grafika.

Hra vyšla pro PC, PS4 i PS5 a Xbox. A přestože promo obrázky vypadají trochu stylizovaně, avšak hezky, samotný in-game vizuál se snaží navodit dojem reality a mnohdy je zcela mimo. Je zjevné, že mimika je naprogramovaná (žádný mo-cap) a postavičky častěji vypadají jako z The Sims 3 než reální lidé. Ve chvíli, kdy jsou při dialogu vidět Diazovi úplně všechny zuby v puse, se neubráníte vzpomínce na meme s Robinem Williamsem.

Hodnocení posádky

V konečném hodnocení musím říct, že přestože v mé mysli zanechalo technické zpracování Star Trek: Resurgence hodně hořkých dojmů, příběh mi to všechno vynahradil. Užila jsem si každé rozhodnutí v roli Jary Rydek (Diaze tak moc ne… víte jak, podpalubí 😄), i ty, které ohrožovaly jednotlivce, ale dávaly lodi lepší šanci na přežití. Hru jsem si pořídila hlavně proto, že jsem chtěla potkat svého oblíbeného kapitána Williama T. Rikera. V ST: Resurgence si ho totiž opět vystřihl jeho herecký představitel Jonathan Frakes.

Ano, ten týpek z Věřte, nevěřte.

Asi bych se nezlobila, kdyby příběh USS Resolute pokračoval. S lepší grafikou, o dost přívětivějším ovládáním a především – s více konzistentně smýšlející posádkou.

Nevím, jestli bych dokázala Cartera Diaze zachránit, kdybych v jedné z kritických scén na konci vybrala jinou reakci. Ale v rámci příběhu je nyní v galaxii několik osob, jejichž osobnost byla násilně potlačena jinými bytostmi. A mohlo by být zajímavé zjistit, zda jim posádka USS Resolute, v čele s kapitánem Jarou Rydek, může nějak pomoct.

autor Eva Lassler